Koncert Coldplay kromě vlny nadšení zdvihl i nečekaně velkou vlnu kritiky. Rýpalo se do nachlazení Chrise Martina, několika chyb a mnoho dalších, kolikrát neopodstatněných věcí. Zapomínalo se na něco důležitějšího. Na uznání kvality a hlavně zážitku, který sem nepřiveze téměř nikdo.
© Daniel Hlaváč / musicserver.cz Do Česka poprvé dorazili
Coldplay. A já byl překvapen, jak nečekanou kritiku z mnoha front jejich pražské vystoupení přineslo. Mám v živé paměti, jak ještě při vydání "A Rush Of Blood To The Head" jsem neznal nikoho, kdo by
Coldplay nějak hanil. Všechny recenze u nás tehdy kapelu vyzdvihovaly do nebes, označovaly je přídomky "noví Beatles" a doporučovaly je všem. Nutno podotknout, že tehdy u nás nebyli tolik profláklí, jako jsou dnes. Přitom za sebou měli už slušnou štreku. A v tom je zakopán pes. Nechápu názory lidí, o kterých vím, že tuhle kapelu náruživě poslouchali a nyní tvrdí něco o prázdnotě. Přitom jejich největší problém je, že to zkrátka poslouchá příliš mnoho lidí, takže najednou nejsou "alternativními" posluchači. Rovnítko - čím víc lidí hudbu poslouchá, tím víc je špatná - je nesmysl.
Sice neexistují žádné tabulky na výpočet správného vkusu, ale tvrdit, že
Coldplay jsou hudbou pro šedé kancelářské myši a lidi bez vkusu, je hloupé. Stejně jako házet je do pytle ke Kabátu, "Kameňáku" a komediím s Whoopi Goldbergovou. Proč? Protože je sice poslouchají masy lidí, ale na jejich obranu lze říct, že jejich hudba nemá prvky amatérismu, je dotažená a ve svém žánru specificky jedinečná. Pondělní koncert byl v mnoha ohledech výjimečný. Atmosféra byla neuvěřitelně přátelská. Nevzpomínám si na žádný jiný velký koncert, kde by panovala podobná bezprostřední souhra celé haly. Možná nepřinesl hráčské orgie, ale koho to zajímá? Všiml jsem si mnoha chyb, včetně několika poměrně velkých, ale nepozastavil jsem se nad nimi z jednoduchého důvodu. Nebylo proč.
Coldplay naservírovali excelentní show bez slabého místa, promyšlený setlist s mnoha vrcholy a muziku, která netrpí estrádností koncertů
Madonny. Dokázali bez trapných promluv brzy všechny přirozeně postavit na nohy a vytvořili atmosféru, která nehnula pouze s bezemočními chodícími betony. A to se v Praze, natož v O2 Areně, nestává.
Coldplay nemusí být šálek kávy každého, ale neadekvátně odsuzujících reakcí se vyrojilo příliš mnoho. Nejen já jsem to totiž cítil jako zážitek přesahující obyčejný koncert. A to podotýkám, že už mne naživo jen tak něco nepřekvapí. Chci pouze říct, že jsem nepochopil zhnusení mnohých, z kterých vyloženě čiší naštvanost pramenící z oblíbenosti kapely. Zkazili mi druhý den náladu.
© Daniel Hlaváč / musicserver.cz Ona totiž není česká malost poslouchat hudbu, která se vám líbí, česká malost je odsuzovat z principu, házet do jednoho pytle a být nejchytřejší. Těžko se chápe, že onen koncert dostal na kolena lidi napříč všemi populačními měřítky. Jsem si jist, že pro mnohé to mohl být hudební zážitek, na který nezapomenou. Byl totiž s tolik potřebnou dávkou emocí. Nikoliv pravidelnou. A to se vám u Whoopi ani u
Kabátů nestane. Jedna úvaha pro rýpaly v čele s
panem Dvořákem: Myslíte si, že kdyby dostala finance na podobně velký koncert ve stejné hale jakákoliv skoroalternativní kapela, kterou obdivujete, dokázala by vyprodukovat podobnou show a nadchnout tolik lidí? Možná ano, spíš ne.
Obliba není často kvalita, jenže kdo v pondělí byl, tak ví, že plivat na onen večer je jako plivat na hru Manchesteru. Nabušený tým, co právem potěší mraky lidí na celém světě, protože má nejen výsledky, ale i hraje pohledný fotbal. Můžu říct, že nejlíp to dává stejně Viktorka, ale byl bych slepý. Každý nechť si poslouchá, co chce, mainstream nemainstrem, ale vyhlašuji stop všem zahořklým prvoplánově odsuzujícím hovínkům na botě.