Přelomové "Odelay" už je dvanáct let, dokonce vyšla v reedici. A život jde dál. Beck už dlouho netočí hity, ale famózní písničkářská, melancholická, taneční, elektronická alba, jež spojuje jeho jasný rukopis. Pro osmou desku "Modern Guilt" si do studia pozval Danger Mouse. No a je to paráda.
S Danger Mousem v zádech (
Dust Brothers a Nigelu Godrichovi se zamávalo na rozloučenou) našlapuje
Beck do melancholických stop svých posledních alb. Blonďákovo rozkošnicky unavené & zpruzené písničkářství dostává nový ksicht - tak trochu pop budoucnosti, tak trochu syrovost na efekt. Balady a rock'n'roll, co si v autě nepustíte. Výlučně bez rapu, za to se soustředěným, naléhavým vokálem. Nic moc skočného, za to dlouze táhlého a s důrazem na písničku.
Celou kariéru ho jako stín honí paranoia prachsprosté obyčejnosti; to je ten důvod proč na posledních deskách neslýcháme pouze
Becka, ale také studio a chlápky, s nimiž se o něj dělí. A Dangera Mouse je kámoš, takže je dobré ho slyšet. "Modern Guilt" je jeho track, stejně jako veškeré beaty, aranže a celá voňavá a vzdušná produkce téhle odporné arogantní desky. I tak to je ale čistě Beckova deska (tedy žádné:
Beck &
Danger Mouse jamují a zkouší, co z toho bude), postavená na eklektickém písničkářství, ctícím tak na půl rockové tradice. O legendách má jasno, ale není z těch, kteří se baví skládáním poct a citováním standardů, radši je originální. Je požitkářem, který z hardrockového riffu udělá výsostný indie artefakt.
Z "Modern Guilt" se táhne aroma smradlavých rock'n'rollerů 70s, tzv.
beautifull losers - kapel, co si jinde než v knihovně nepustíte. Protože si
Beck rád hraje, tak na stůl pokládá tiše nahraný kravál surreálně poskládaný do mozaiky. Stopáž relativně nízká, nápadů a nosných fragmentů doslova hafo. Taky je až po okraj nasáklá negativními a nevykřičenými emocemi. Když dáte texty stranou, bude se vám poslouchat asi jako "In Rainbows" od
Radiohead. Jenže tady jsou texty nejvíc. Protože u
Becka ironie, fikce a osobní vklad vždy stojí natěsno, jakékoliv detailní interpretace bych nedoporučoval, ale pokud máte všech pět pohromadě, docvakne vám, že "Modern Guilt" si s ublíženou emo melancholií moc netyká.
"Hey! What are you gonna do / When those walls are falling down / Falling down on you?" je celkem nářez a
"I don't know / If it's my illusions / That keep me alive / I don't know what I see / Was it all an illusion? / Or a mirage gone bad?" ještě o dost větší . Taky by se tu dalo ocitovat otevřené pohrdání lidmi, kteří chtějí být pouze a jedině šťastní ("Volcano"). Nebo historka, jak se tisíce lidí topí a blonďák na to s úsměvem kouká ("Chemtrails"). Či už dlouho žádnej loser, naopak našlápnuto k tomu být mizera ("Profanity Prayers"). Prostě jedna z desek, kde jsou texty moc moc důležité.
"Modern Guilt" staví rovnítko mezi popové (rockové, folkové) konvence a nutnost být originální. Ujedou si na ní fanoušci
Keane i Sufjana Stevense.
Beck došel do stádia, ve kterém ho mohou milovat indie elitáři i hltači nenáročného chytrého popíku. Ale davy jako s "Odelay" nerozseká proto, že mezi roky 1996 a 2008 žádné rovnítko nestojí. Svým eklektickým rošťáctvým si vybojoval nálepku (post)moderního génia. Je super, že má pořád co říct.