Není to sice přímo hudební téma, je to ale téma obecné, celospolečenské. Ve čtvrtek 21. srpna 2008 si Česko připomnělo čtyřicáté výročí vpádu sovětských vojsk. Naprostá většina čtenářů musicserveru se o tom učila ve škole, málokdo to prožil. Spolupracovník redakce Jaromír Merhaut u toho ale byl...
© Libor Hajský Bude mi třináct, končím sedmou třídu třetí gottwaldovské devítiletky a i svým pubertálním rozoumkem cítím, že něco visí ve vzduchu.
Každý den večer, když střední vlny mého amerického tranzistoráčku ožijí desítkami stanic a já pod peřinou lovím písničky, trčí ze všech hatmatilkových zpráv Čekoslovakija, Dubček, Svoboda, Sovjet, Brežněv. Stále nemůžu vstřebat ten zákeřně prosluněný den, kdy umřel Robert Kennedy a máti zanevřela na Ameriku, co si zabíjí nejlepší lidi.
Mám originál italské rifle (ty lepšejší se zipem, za pětačtyřicet bonů) i široký kožený opřeskovaný řemen, pevný hřeben a košili s velkými límcy, když už ne tu snovou s fiží. Vepředu a přes boltce dvě tři povolené lokny, vzadu je to horší, tam ale nevidím, tak co.
Mé uši si zotročil svištivý bič "Legendy Xanadu" od Dave Dee, Dozy, Beaky, Mick & Tich a podmanil Manfredův Eskymák. Stále poslouchám loňské vály "Massachusetts"
Bee Gees a McKenzieho "San Francisco". Mám rád cokoliv od Monkees, skvělá Novákova "Klaunova zpověď" byla po "Povídej" už trochu velké sousto, z českých beru olympickou "Krásnou neznámou" i "Chodím" od saltujícího tělocvikáře Pavla Nováka. Do školy kdosi před prázdninama dotáhnul na magiči
Doors, jakéhosi popravovaného vojína, ale
Tom Jones byl lepší, jo a prý budou
Rolling Stones hrát v Praze...
Skvělý pro oči jsou všechny ty nahatý ženský, co se začaly objevovat v Zápisníku, Myčku i Trnu pro důchodce. Krása bez závoje, heslo jara 68! Konečně jsem díky osvětě v jakýchsi příčurkách pochopil, co kudy kam. Samozřejmě, že nejkrásnější jsou spolužačky Oliva, Laďka,
Šárka, i ty ostatní, co nám dovolí kouknout, čuchnout, šáhnout a cucnout na školním výletě.
Taky konečně nemusím loudit kačera Donalda, mišáka Mikyho, ani Rychlé šípy po kamarádech, co mají staré Vpředy, stačí zajít do trafiky. Nestačím kupovat a naši platit. Odebírám francouzského Pifíka, Nepraktův seriál u upírech na Rusi mě donutil odebírat Svět Sovětů, zbožňuju věčně vzteklého Kantorkova kocoura a všechno od Saudka.
V kinech konečně s kámošema řádíme při "Help!" i na znovu zařazeném "Perném dnu". Belmonda z Honkongu jsem viděl snad 10x. "Ples upírů" znám jen z vyprávění spolužáka Vajdáka, co mu už vyrašily fousky, a on se na tu jedinou projekci do Velkého propasíroval. Těším se na Barbarellu Jane Fondové, prý tam lítá úplně, ale úplně jen tak! Přes výlohu knihkupectví hodinu užasle koukám na indický import zlatého Elvise, probírám zasvěceně, jestli to princ Vašek dělá s princeznou Helenkou, chodím do skauta k otci Wabiho Daňka, učím se trampské písničky a mám krásné nové tele. I ve spánku miluju křivky Olinky Schoberové, sleduju v bedně marný boj
Karla Gotta za Rakousko v Eurovizi a americký Seriál o seriálu. V Sedmičce pionýrů pečlivě zkoumám - až nahoru - Vondráčkové nožky v kožené mininic, i černé brýle vlasatého květinového Jandy. Směju se Peťovi Pivodů, že se zahleděl do vyzáblé opižlané Julie Driscoll, to já radši Francoise Hardyovou s vysokým tím vším, co prosvištěla 70mm velkofilmem Grand Prix. Jo i naše Alžběta Štrkulová je dobrá. Konečně plním podmínky ranní siluety muže a mám i mokré sny. Zkrátka žiju jako plnohodnotný mladý muž.
Je krásné rozverné léto...
Něco málo o pamětníkovi
Ročník 1955, v roce 1974 maturitou ukončil Střední elektrotechnickou průmyslovku v Pardubicích, od roku 1990 působí coby osoba samostatně výdělečně činná, a to v oboru hudebních nosičů. Rock & spol. poslouchá intenzivně od svých patnácti let, tedy téměř 40 let.
Pak už to tak pěkný nebylo. Dvacátého srpna jsem byl potupně donucen jít k holičovi zmetkovi, co to vzadu podle sekal až mezi uši, večer byl toulavý, vím, že byla skoro tma, když jsem jenom proběhnul obývákem půldomku a pozdravil návštěvu z Čech. Ráno vpálil do pokojíku jejich mladej synek a křičel, že je válka! Dodnes mám v hlavě uložen obraz obýváku, kde naši i hosti zaledovaně sedí u černobílé televize, z níž Kamila Moučková vzývá
"ptejte se jich proč..."
Bylo to i pro nás děcka několik hektických dnů, týdnů. Hlavy přilepené k reprákům. Fronty na baterky a na všechno, co se dalo zakonzervovat a zbaštit. Skupinové pátrací cyklistické výlety do okolí a hledání odkud se vynoří zelený příval. Toulky po popsaném městě, některé nápisy i po 40 letech prosvítají, jako ten
"Lenine vzbuď se, Brežněv se zbláznil", kdykoliv zapršelo - byl tam. No a pak ty nekonečné kolony Rusáků táhnoucí městem, fámy o Američanech, co jdou na pomoc, neutralitě, dětský soud nad kolaborantem spolužákem Mirou Cenigou, co prý dal jakýmsi vojákům chleba. Stokrát za den příšerná agitka
"Běž domů Ivane," co se mi vpálila do mozku a hrála mi tam sama. "Bratříček" a "Modlitba" byly naštěstí jiná liga.
Škola, Mexiko,
Hey Jude. Na podzim ještě nepřituhlo, sluníčko už ale tak pěkně nesvítilo...
ANKETA