Co poslouchá musicserver 19/2008

10.05.2008 05:00 - Pavel Novák | foto: facebook interpreta

Přesně rok po vydání prvního dílu přinášíme další pětici za zmínku stojících desek. Mezi nimi novinku country královny Dolly Parton, brněnskou dvojku Čoko Voko, rozšířenou verzi živáku "Mirrorball" Kanaďanky Sarah McLachlan, dnes již neexistující projekt One Minute Silence a skladatele Edgarda Varése.
Co poslouchá musicserver
© facebook interpreta
Seriál "Co poslouchá musicserver" je tu od toho, aby se s vámi naši redaktoři a fotografové podělili o dojmy z alb, která je buď v poslední době zaujala, anebo neodmyslitelně patří do jejich playlistů. Připomeneme si jak desky dávno vydané, jimž se v médiích mnoho prostoru nedostává, tak alba nová, o nichž by ale jinak na musicserveru třeba ani nepadla zmínka. Že mnohdy půjde o velmi pestrou kolekci, je nasnadě. V tomto padne zmínka o Dolly Parton, Čoko Voko, Sarah McLachlan, One Minute Silence a Edgardovi Varése.


Pavel Novák: Dolly Parton - Backwoods Barbie (2008)

Dolly Parton - Backwoods Barbie
Postavení, které si v popové hudbě vybudovala Madonna, patří v country Dolly Parton. I když její popularita a prodejnost desek dnes nedosahují takových výsledků jako dříve, ve třiašedesáti letech je to nehasnoucí stálice. "Backwoods Barbie" je po delší době deska ve stylu komerčního moderního country (po několika bluegrassových albech, deskách coververzí, duetů a vlasteneckých skladeb). Jako vždy se většinovou autorkou skladeb stala sama zpěvačka (často označována za jednoho z největších skladatelských géniů s údajně několika tisíci písniček na kontě). A nutno říct, že ani po letech se z nich neztratilo to, čím posluchače okouzlovala před čtyřiceti lety. Za ty, z nichž je zpěvaččin rukopis naprosto zřejmý, pak nejde zapomenout na "Backwoods Barbie", "Somebody's Everything" nebo "I Will Forever Hate Roses". Uvidíme, co na to akademikové za rok na Grammy.
Nejlepší skladba: "Jesus And Gravity"


David Věžník: Čoko Voko - Greatest Hits (2007)

Čoko Voko - Greatest Hits
Brněnská pseudorapová holčičí dvojice, která nedělá z hip hopu víc, než je - tedy jednu velkou krel ((c) Vladimir 518) - a která přesto, nebo právě proto nachází čím dál větší podporu mezi brněnskými (pseudo)frikulíny a čím dál větší nepochopení v hiphopové komunitě. To jsou Čoko Voko. "Respekt vaší dovolené." ... "Mám ráda NATO a kočičí zlato a plato (vajec)." ... "Zatímco ona venku sněhuláka staví, mě komponovat hudbu děsně baví. (A jde mi to.)" ... "Je léto, na koupáku všichni navazujou známosti, kromě mě, já su šunka od kosti." ... "Špína se moc nemeje, ale já ho miluju, chci s ním lehnout na karimatku. Špíno, udělej ze mě matku. Alespoň jako." A to všechno v duchu DIY na podklady, které mají na svědomí třeba The Streets. A to je nejvíc.
Nejlepší skladba: "Eva P. (Respekt Evě Pilarové)".


Tomáš Parkan: Sarah McLachlan - Mirrorball: The Complete Concert (2006)

Sarah McLachlan - Mirrorball: The Complete Concert
Když v roce 1997 vydávala Sarah McLachlan album "Surfacing", asi ještě netušila, jaký bude mít úspěch a že se ho prodá přes jedenáct milionů kusů. Na úspěšnou desku navázala i stejně úspěšným turné, z něhož vzešla v roce 1999 i výborná živá deska "Mirrorball". Na ní se podařilo McLachlan spojit hitovost "Surfacing" s uměleckou stránkou kritiky opěvované "Fumbling Towards Ecstasy" a samozřejmě předchozích alb. Sarah McLachlan patří mezi ty umělce, kteří zní živě naprosto jedinečně. Za pomoci své doprovodné skupiny si dokáže pohrát s jakýmkoli zvukem a nebojí se jít i na koncertu do detailu. Jednotlivé nástroje jsou snadno rozpoznatelné, jako by stále hrály sólo, vytvářejí nejrůznější zvuky, které by člověk v popu nehledal, a stejně jako samotný zpěv Sarah neustále mění polohy. Tahle zpěvačka zkrátka umí dělat neobyčejný pop neobyčejným způsobem a "Mirrorball" je toho zářným důkazem. Stále ovšem byla řeč o sestříhané jednodiskové verzi. Ta, o které se zmiňuji já, tedy "Mirrorball: The Complete Concert", vyšla teprve až sedm let po původní a najdete na ní záznam celého koncertu. Ne že by byla první verze horší, jen na té novější je jednoduše více skvělé muziky.
Nejlepší skladby: "Adia", "Possession"


Luboš Kreč: One Minute Silence - Buy Now... Saved Later (2000)

One Minute Silence - Buy Now... Saved Later
V roce 2001, kdy jsem pobýval pár měsíců na stipendiu ve Velké Británii, jsem mocně hltal tamní scénu. Pročítal Kerrang! a Rock Sound, sháněl se po metalových kapelách, které v Česku nikdo neznal, chodil na koncerty skupin, jež do Prahy přijely až mnohem později. Jedním z mých objevů byli One Minute Silence. Dnes už dávno neexistující projekt, který vydal za svou kariéru všehovšudy tři desky. "Buy Now... Saved Later" bylo druhým v pořadí a parta kolem zpěváka Briana Barryho na něm ukázala výtečný crossoverový nářez. Trošku připomínají Red Hot Chili Peppers z dob "Blood. Sugar. Sex. Magic.", akorát svou hudbu podstatně víc naplňují ostrými, hardcoreovými kytarami. Ty na ploše jedné hodiny tancují s funkující rytmikou a štěkaným vokálem, který na posluchače prská cosi o zkaženosti penězi a zkorumpované společnosti. Pokud máte rádi Rage Against The Machine, zkuste si někde stáhnout i toto - je to melodičtější, chvílemi agresivnější, tak nějak šmrnclé těmi papričkami.
Nejlepší skladby: "Rise And Shine", "It's Just A Ride", "Food For The Brain"


Radek Hendrych: Edgard Varése - Ionisation (1929 - 1931)

Various - Digital Percussion
Když jsem se minule ptal v hospodě kamaráda, kterej studuje chemii nebo něco podobnýho, co je to "ionisace", nedostal jsem vůbec uspokojivou odpověď. Nevadí to, protože Varéseho geniální pěti a půl minutová kompozice to vysvětluje přehledně a názorně. "Ionisation" je často považována za nejlepší kus západní hudby napsaný výhradně pro perkusní nástroje (ensemble tvoří třináct bicích nástrojů, včetně dvou sirén a klavíru, který je tu využit výhradně jako instrument, do kterého se bije, bez jakýchkoli melodických ambicí - ale ne, ne tupě...). Posluchači, jejichž hledáček je upřen do spíše mainstreamových (ehm, méně šílených) vod, "Ionisation" zase musí znát, jelikož je to, ano, proč si to neříct po milionté první, jelikož je to zkrátka ta skladba, která Franka Zappu přivedla k hudbě. Frank dostal k patnáctinám telefonát s tímto velkým skladatelem. Ke skladbě: podobně jako ostatní Varéseho skladby postavené na akcentaci perkusní sekce (najmě Amériques") slyšíme několikanásobnou gradaci, která až po několika (desítkách) soustředěných poslechů pomalu, ale jistě oprýskává ze zdání totálního bordelu a šílenství. Při bezpředsudečném poslechu, založeném na zdravém a rozumném odstupu vynikne, že "Ionisation" vlastně není skladba nikterak složitá, fade in, gradace, fade out, za vydatné pomoci sirén, nikterak maximalizované prostředky, leč trefné a dobu vystihující. Záleží pochopitelně na dirigentovi. Čerpám z desky "Digital Percussion", kde se "Ionisation" objevila vedle Cageovy "First Construction In Metal", diriguje Harold Farberman, nástroje obstarává London Philharmony Percussion Orchestra. Farbermanova řídící práce stojí za povšimnutí, jelikož pod jeho taktovkou se všechny podstatné detaily kompozice vyjevují směrem k ucelenosti pocitu skladby, uměřeně, vkusně, přesně. Dobrá práce!




DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY