Snění o létech devadesátých

14.04.2008 18:00 - Ondřej Michal | foto: facebook interpreta

Co bychom si nalhávali, hudební scéna v jihoamerickém Peru nepatří mezi ty nejznámější. Jižní Ameriku máme u nás spojenou hlavně s produkcí pochybných telenovel. O to víc potěší, že se na tamní scéně vyskytuje hudební těleso, které stojí za pozornost a paradoxně zní spíš anglicky než "jihoamericky".
8/10

Resplandor - Pleamar

Skladby: Solar, Downfall, Raindrops, Breathe, Oeste, Boreal, Pleamar, Whisper, Twilight
Vydáno: březen 2008
Celkový čas: 46:07
Vydavatel: Automatic
Někdo by možná mohl být zaskočen zjištěním, že kapela nesoucí název Resplandor nemá nic společného s některou z mnoha existujících odnoží nekompromisního metalu ani s jiným hudebním stylem určeným převážně pro drsné hochy. Když pak vyjde najevo, že země původu téhle party je jihoamerické Peru, bude nejspíš překvapen ještě víc.

Tvorbu dvojice Antonia Zelady a Luise Rodriguese, která se pod hlavičkou Resplandor skrývá, si patrně nepustíte ve chvíli, kdy se potřebujete vybičovat k maximálnímu pracovnímu tempu, při dokončování svěřených pracovních úkolů. Naopak - jejich hudba přijde ke slovu v okamžiku, kdy už máte vše hotové, udělané a kdy máte čas se uvolnit v pohodlí svého domova, hodit za hlavu všechny starosti, zavřít oči a snít.

Při hledání inspiračních zdrojů není nutné urazit nijak zvlášť dlouhou cestu. Ostatně ani sami hudebníci nemají potřebu je jakkoliv skrývat či maskovat. Stačí se ohlédnout zpátky do devadesátých let minulého století a v archivu tehdejší hudební scény dohledat položku s nápisem Slowdive. Od legendárních snivců z britského Readingu jihoamerické duo převzalo v první řadě typický rozostřený zvuk a zamlžený vokál. Se zvonivým zvukem kytary pak vytanou na paměti Cocteau Twins s křehkou Elisabeth Fraser za mikrofonem.

Svět dvojice Resplandor, respektive jejich třetího řadového alba je poskládán z navzájem se prolínajících abstraktních obrazů plných barev a nálad. Je to stejné, jako když se díváte na západ slunce přes okenní tabuli, po které pomalu stékají dešťové kapky právě se přehnané průtrže mračen. Temné mraky se rozestoupily a zůstalo jen mnohobarevné spektrum rudého kotouče pozvolna se propadajícího za obzor.

Nostalgie shoegazu let devadesátých je zpátky v plné síle. Překvapivě však nepřichází zpoza chladných vln kanálu La Manche, ale z horké jižní Ameriky. To na věci však nic nemění. Důležité je, že nostalgické snění, bolestivě přervané kdysi na přelomu tisíciletí, může pokračovat dál.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY