V dalším díle zůstaneme především v posledních letech. Představíme si novinku inovátora a experimentátora kapely A-ha, poslední nahrávku slovenské kapely Forma, pár měsíců starou desku zpěvačky Peggy Zina, amerického zpěváka a skladatele Shawna Mullinse a nakonec OMD.
© facebook interpreta Seriál "Co poslouchá musicserver" je tu od toho, aby se s vámi naši redaktoři a fotografové podělili o dojmy z alb, která je buď v poslední době zaujala, anebo neodmyslitelně patří do jejich playlistů. Připomeneme si jak desky dávno vydané, jimž se v médiích mnoho prostoru nedostává, tak alba nová, o nichž by ale jinak na musicserveru třeba ani nepadla zmínka. Že mnohdy půjde o velmi pestrou kolekci, je nasnadě. V tomto díle budou zmíněni Magne Furuholmen, Forma, Peggy Zina, Shawn Mullins a OMD.
Zuzka Macháčková: Magne Furuholmen - Monologues (2008)Magne Furuholmen má ve své domovské kapele
A-ha funkci experimentátora a inovátora, zejména pokud jde o sound poslední nahrávky "
A-ha-Analogue/">Analogue". Tam vylezly na povrch také jeho skladatelské schopnosti, a to v úplně novém světle. Pak přišlo první sólové album a teď je tu jeho nová nahrávka "Monologues", která vyšla pouze na
vinylu obsahujícím šest skladeb. Díky free downloadu na jeho
MySpace.com si ji však může stáhnout kdokoli. Jeho nové album pokračuje přesně tam, kde skončilo "Analogue". "Time & Place" zní úplně jako začátek "Summers Of Our Youth". O prvním albu se říkalo, že Magne není excelentní zpěvák, ale čert vem takové řeči. V porovnání s Mortenem Harketem a jeho pětioktávovým rozsahem pochopitelně, ale o to tady vůbec nejde. Magneho barva hlasu se tak dobře hodí k novému zvuku inteligentního popu, který vytvořil, zatímco jeho kolega zpívá právě teď způsobem, který mě začíná frustrovat. Po pravdě řečeno, sólového alba Mortena Harketa se začínám bát. Pořád nějak nemůžu hodnotit Magneho album jako samostatnou sólovou věc, protože za pár minut poslechu je konec a beru ho jako ochutnávku toho, jak bude znít další album
A-ha. Ale myslím si, že on jediný ze zmíněné trojice má potenciál obstát jako sólový umělec na současné hudební scéně.
Nejlepší skladby: všechny
Petr Adámek: Forma - Jed (2007)Trvalo mi několik měsíců, než jsem loni na
dýsýčku ulovil poslední nahrávku slovenské naděje
Forma s názvem "Jed". Navnadil mě stejnojmenný singl, jehož úsměvně kýčovitý hororový videoklip byl k vidění i u nás. Při každodenním sjíždění předchozí bezejmenné desky jsem se kdysi rozplýval hlavně nad skvěle fungujícími melodiemi a frackovitým podáním, které se nezdálo býti pózou. "Jed" nezní tak přímočaře jako jeho prvorozený sourozenec a má učesanější zvuk, přesto zachovává veškerou nasranost a mezi tóny a slovy schovanou naléhavost. Nejde o nijak složitou hudbu, avšak kdo by čekal tříakordové omílání téhož, je na omylu. Ve skladbách se nenásilně prolínají vlivy hardcore, nu-metalu, punku i hip hopu. Stejně tak změny temperamentu nejsou týpkům z Lučence cizí: vedle cholericky vyřvaných nátěrů ("Jebeme na vás") zvládají umně i něžnější, přesto kytarami dostatečně zbroušené melancholické kousky ("Stoj"). Co je ovšem nejdůležitější, zapomenete-li na předsudky vyvolané podobnými, avšak těžce afektovanými bandami, věříte Formě od první do poslední minuty. O to víc pak zamrzí, že se tento nadějně vegetící pupen svého květu již nedočká. Skupina totiž v srpnu ukončila za pochybných okolností (v podstatě uprostřed slovenského Fuck You Tour) působení.
Nejlepší skladby: "Pod šibenicou", "Stoj", "Vrah"
Pavel Novák: Peggy Zina - Trexe (2007)Přiznám se, že i když dění na řecké hudební scéně sleduji poměrně pozorně, tahle deska mi loni utekla. Dovědět se o ní dřív, nejspíš by se objevila i mezi tím nejlepším, co jsem měl možnost loňský rok slyšet. O kvalitách
Peggy Zina jsem tady už jednou psal, takže tentokrát spíš o desce. Oproti předchozí "Ena" je "Trexe" daleko rockovější, i když pojem rock je v Řecku třeba brát s rezervou. Stejně jako na minulé desce si Peggy neodpustila jednu taneční skladbu, která zcela vybočuje z konceptu desky, ale na kráse jí to neubírá. Nelze nezmínit nádhernou akustickou "Ithaki", která uzavírá a korunuje celou povedenou desku. "Trexe" ukazuje jasný trend toho, že řecká populární hudba se v posledních letech daleko více ubírá k rocku, což dosvědčují i další zpěvačky, jež původně začínaly jako
Helena Paparizou na tanečním popu nebo v poslední době experimentovaly s taneční hudbou jako
Anna Vissi.
Nejlepší skladby: "Trexe", "Ithaki"
Tomáš Parkan: Shawn Mullins - Beneath The Velvet Sun (2000)Nebýt jednoho z výběrů "Grammy Nominees", asi bych nikdy amerického zpěváka a skladatele
Shawna Mullinse nepoznal. Hudební kritici se nějak nemohou shodnout, jak vlastně nazvat Mullinsovu hudbu - folk, rock,
adult alternative či alternativní rock? Já osobně ho svým způsobem považuji za jakýsi mužský protipól
Sheryl Crow - takový mišmaš folku, popu, rocku, country s občasnou příměsí bluegrass. Když jsem projížděl zahraniční servery, zjistil jsem, že bych měl spíš doporučovat desku, která Shawna Mullinse proslavila, a sice "Soul's Core" z roku 1998, ovšem mě tak nějak víc přirostla k srdci právě o něco mladší "Beneath The Velvet Sun". Možná je to proto, že tahle deska je o něco melodičtější a i chytlavější. Mullins se na ní vrací víc k rock'n'rollu, ale přitom je na něm cítit i určitá inspirace v jeho velkém vzoru Krise Kristoffersona. "Beneath The Velvet Sun" je velmi rozmanitá, jediná písnička se nepodobá jiné na desce - v jedné písničce zpívá jen se svou kytarou a hned v následující se konfrontuje se symfonickým orchestrem -, ale přitom jsou všechny navzájem pevně svázané a propojené, ať už je to autorstvím nebo nezaměnitelným hlasem Shawna Mullinse či jeho rozpoznatelným hudebním cítěním. Na albu se to hemží ženskými vokály a pokud by vám byl některý z nich povědomý, pak vězte, že si na desce zazpívaly třeba
Shawn Colvin či
Shelby Lynne. Máte-li zájem poznat hudební styl, na který v našich zemích jen tak nenarazíte, zkuste Shawna Mullinse. Hádám, že zklamáni nebudete.
Nejlepší skladby: "Somethin' To Believe In", "We Run", "Santa Fe"
Dan Hájek: OMD - Sugar Tax (1991)Orchestral Manoeuvres In The Dark (
OMD) loni zažili povedený koncertní comeback v původní sestavě. Dávno se i urovnal vztah ústřední dvojice Andy McCluskey a Paul Humphreys. Po jejich rozchodu na konci osmdesátých let Andy pod značkou
OMD pokračoval dále a natočil tři alba - "Sugar Tax", "Liberator" a "Universal". Na nich ukázal, jak snadné je napsat popový hit, který není kýčem. "Sugar Tax" lámalo rekordy a první singl "Sailing On The Seven Seas" snadno vtrhl na čela hitparád.
Toto album patří k mým stálým reprezentantů počátku minulé dekády a ani následné hity "Pandora's Box" nebo "Call My Name" nezůstaly pozadu. Potěší i našlápnutá "Speed Of Light" nebo naopak pomalá dvojice "Then You Turn Away" a "Walk Tall". Instrumentálka "Apollo XI" nebo cover
Kraftwerk "Neon Lights" nezklamaly žádného fandu
OMD, i když se našli tací, kteří McCluskeymu zazlívali, že zneužil jména a stal se příliš rádiově učesaný, což korunoval napsáním písniček pro
Atomic Kitten. Existují však i zastánci, kteří
rozlučkové kompilaci "The OMD Singles" zazlívali, že období devadesátých let (tři zmíněné desky) bylo vzato příliš šmahem. Tak si vyberte, dle mě je "Sugar Tax" je dost povedené.
Nejlepší skladby: "Call My Name", "Speed Of Light", "Neon Lights"