Při nejlepší vůli člověk někdy těžko odpouští: Donna Regina natočili album "More", jež mělo zůstat ležet ještě pár let k dopracování v šuplíku. Oproti předchozímu "Slow Killer" se jedná o podivuhodně homogenní zvukohmotu, chybí pecky, zaujetí na první poslech. Nepochopená složitost? Ne.

"More" nikterak nevystupuje ze stínu minulého "Slow Killer", nerozvíjí ho, natož aby překonávalo. Stále potvrzuje svou ukotvenost v mnoha různých odvětvích hudby minulé, jenže zpřítomnění míchanicí chce trochu oživení, přidané hodnoty. V minulosti to byli neutahávající a pestřejší aranže. To samé platí i pro hlas Janssenové: jeho tolikrát proklamovaná hladivost a éteričnost není bohužel něčím, co by se vůbec nedalo omrzet.

Album "More" tak stojí a padá s aranžérskými detaily vrcholné důležitosti. Kde se podařilo alespoň trochu přitlačit na pilu ("She's My Friend"), je do-rytmu-kolíbání se jaksi nabíledni, jinak ovšem žádný podstatný vzruch. Zbytek alba (snad kromě "To Be Around") se topí v unylosti, splývá, nezavdává důvod k dalšímu poslechu. Titulní hitovka "More" z průměru alba nevybočuje, ačkoli je slyšet poněkud intenzivnější aranžérskou snahu. Vrcholem postmoderního zmatlání je pak "Cry Baby", jejíž klavírní samply evokují skutečně archaické vypalovačky; ta skladba oplývá velice jedovatým zvukem.

"More" není záležitostí, která by uspokojila na první poslech. Vyplatí se dát albu více šancí, je pak možné sem tam nalézt jisté okamžiky zaujetí ("To Be Around", "She's My Friend" především), chce zkrátka čas na uzrání. Otázkou je, proč se takovou věcí zabývat, když týdně vychází tisíc nových alb a v historii nalezneme tolik dobré hudby, kterou nemůžeme do konce života stihnout naposlouchat.