Lyžař coby rukojmí hudby

17.03.2008 05:00 - Luboš Kreč | foto: facebook interpreta

Lyžař se v Rakousku musí prokousat ledasčím. Povětšinou jsou to starosti příjemné. Chleba se začne lámat v okamžiku, kdy zasedne do restaurace pod svahem na oběd. V tu ránu jej pohltí svérázný mix diska, dechovky a bavorského folklóru. Na to je třeba si zvykat. Nakonec to ale Rakušanům lze závidět.
Alpy
© Archiv
Nohy se klepou únavou, propocená mikina studí na bedrech, ostrý alpský vítr šlehá do tváří, lyže hopsají po sjezdovce a mozek myslí na čaj s rumem, po něm možná ještě jeden radler. Jen co zastavím u malebné roubenky a sundám helmu, dostanu poctivý germánský zásah. Z reproduktorů se valí mix eurotechna a horské lidovky. Za chvíli se k tomu přidá jódlování a dílo zkázy je dokonáno.

Opakuje se to každý rok, po zkušenostech bych s tím měl počítat, přesto mě to pokaždé překvapí. Rakušané si potrpí na svébytnou hudební produkci, jíž zahlcují lyžaře a návštěvníky svých nesčetných horských resortů v míře těžko zvládnutelné - reproduktory většinou pořvávají tak, že zběsilé disko-dechovky dolehnou k vašim uším už několik set metrů nad restaurací. To abyste věděli, že tam jsou, že mají otevřeno. A že se za svou tradici a kulturu nestydí.

Před lety, když jsem poprvé přijel do Rakouska na lyže, bylo to v Zillertalu, mě to štvalo. Otravovala mě ostrá němčina písní, jako by schválně tvrdě artikulovaná, byly mi protivní turisté, kteří se do rytmu s panákem v ruce pohupovali. Proč si radši nepustí U2 nebo Madonnu nebo Bon Jovi nebo Aerosmith nebo prostě cokoli jiného?

DJ Ötzi
© djotzi.de
Jak ale přibývalo mých výletů na alpské svahy, rozčarování nad DJem Ötzim a spol. postupně mizela. Nejprve ji nahradila apatie, pak chápající úsměv a nakonec jsem se letos přistihl, jak hltám ve dvou a půl tisících metrech nad mořem gulášovou polévku, zapíjím ji čajem a těžkým přeskáčem si poklepávám do rytmu. Nějakého bavorského virválu.

Ono to má totiž svoje kouzlo. Jakkoli muzika, která se pod sjezdovkami v Rakousku a Německu (ve Švýcarsku jsem nebyl, takže nemohu soudit) line do éteru, je vpravdě strašná a za normálních okolností hrůzyplná, v dané chvíli a na daném místě sedí jako příslovečný zadek na hrnec. Je v tom cítit určitá sounáležitost, hrdost, vědomí odlišnosti, svébytnost. Říkejte tomu, jak chcete.

Když se pak ale projdete po nějakém českém středisku a zkusíte se zaposlouchat, co tam místní hostinští dávají k lepšímu, narazíte na tuctovou popovou šeď, jaké jsou plná komerční rádia po celé Evropě. Tedy nic, co by vám zůstalo v hlavě, co by vás (ať už pozitivně či negativně) zaujalo.

A proto jsem si uvědomil, že je mi to rakouské hudební mučení vlastně sympatické. On je to totiž výborný marketing, lidé si pamatují, jak se tam za zvuků podivných tancovaček popíjelo a dobře vegetilo. Jinde bych takovou produkci nesnesl, ale pod prudkým kopcem jsem si ji v podstatě oblíbil.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY