V Británii zase někdo objevil, že nejlepší, co teď dělat, bude se pěkně pomazlit s americkou školou. Nenechat kytary skřípat a cedit podlahu, ale implantovat je do lehkého zvuku, melodií, refrénů a vznešenosti jak od královny. Už první kapitola, která netrvá ani pětadvacet vteřin, vás donutí s úsměvem na rtech prohlásit, že "folk&country rulezz". A protože jde o Devea Hynese, uleví se vám a na jediný "správný hardcore vašeho života" (kapelu Test-Icicles) konečně zapomenete. Budete vědět, že s ním můžete dále počítat.

Jako Lightspeed Champion si hraje na písničkářské eso, které má za sebou kapelu, aby se zvuk řádně valil a aby si fanoušci jeho nápěvy - blízké hymnám - zapamatovali pokud možno hned. V řadě poloh zní, jako když Bright Eyes na posluchače kašlou a nechávají se unášet vlnou velkých melodií, jako když si Conor myslí, že už je velkej boss.

Lightspeed Champion na vás nekašle, naopak pořádá exkurzi do svého světa, kde dělá, co dělat chce bez ohledu na to, co se hodí a nehodí. S melodiemi si hraje na pop, smyčci uzemňuje atmosféru a nutí přemýšlet (o životě, ale tak nějak obecně). Texty nehrají nijak zvláštní roli - to znamená, že se bez nich obejdete, ale když se do nich ponoříte, možná se v nich najdete. Srdce se na desce prvoplánově neláme (snad jedině, když se přidá Emmy The Great - holka, co ještě nemá ani EP, ale buďte si jistí, že o ní ještě uslyšíte), silná slova nepadají (což znamená, že politika a podobně vážná témata jsou "not included") a ambice být nejlepší se celou deskou rozhodně netáhne (což si vysvětlete tak, že tu není hit pro hit, ale celé to je jeden velký hit).

Šampión je silně v klidu, syrovost nechal na svých předchozích demos a jiných nahrávkách a míří vstříc davu, přitom z něj necítíte, že by byl mužem kompromisů. O realitě a skutečnosti má povědomí, ale nehodlá si kvůli nim kazit život. I když hlavní dojem z jedenácti skladeb rovná se zejména civilnosti, tak když dochází na "Let Bitches Die", vypadá to, že se sympaťákovi navalila krev do hlavy a ocitá se v obrátkách. Sympatie si může přičíst i za fakt, že nejvíce cool je song, který má deset minut, což už je samo o sobě na desce, která nemá extra slabá místa, dost cool. Písně se často rozbíhají pomaleji, ale ve svých finiších berou dech nalepením několika vrstev na sebe, stejně jako chytlavé hlášky v úvodech.

Lightspeed nalejvá pořádně nasládlej koktejl, co člověka rozhodně nezbourá, ale do hlavy mu stoupne a postupem času bude víc a víc působit. Když si ho dá někdo s jemu příbuznou krevní skupinou, hrozí, že bez něj nebude moc žít. Dál černoušek pouští film, co se netváří nijak intelektuálně, ale ani ne bezduše. Modlete se za něj. Přistupte na myšlenku, že vám den může zničit i to, že vyprodali poslední číslo Esquire. A milujte všechny songy Lightspeed Championa. A rychle, všichni vaši kámoši chytající hvězdu by mohli být rychlejší.