Hudba, nebo reality show?

11.02.2008 05:00 - Karel Veselý | foto: facebook interpreta

Formát reality show změnil od základů dramaturgii televizních programů a následky jsou vidět i v hudebním průmyslu. Od Daughtry, přes Anetu až k Amy Winehouse, nejprodávanější interpreti těží z chytré mediální manipulace, k níž jim pomáhají masmédia hlavně bulvárního ražení. A co na to Japonci?
Amy Winehouse
© thesun.co.uk
Se svým synem, kterému jsou dva a půl roku, často koukáme na japonské animované seriály. Je to zábava, abych tak řekl, pro nás oba. Jeho nejvíc baví úvodní a závěrečné titulky, u nichž obyčejně zní nějaká chytlavá j-popová písnička. Dokonce se naučil - k mé nemalé radosti -, že když zmáčkne (bouchne na) určité tlačítko na klávesnici, přehrávací program spustí film znovu, tedy začne znovu hrát úvodní písnička. Abych mu udělal radost, odrhovačky ze seriálů, které jsme viděli, jsem mu vypálil na CD a často mu je pouštím. Písničky má spojené s tím, co viděl v televizi, a proto je rád poslouchá. Proč tenhle na první pohled divný úvod? Protože mám pocit, že stejně jako můj malý syn se v poslední době chová většina konzumentů hudby.

Jestli čekáte, že budu mluvit o uměle vyrobených hvězdách z televizních talentových soutěží z díly Simona Cowella (od Pop Idol/Superstar až po X Factor), tak se mýlíte. Cowellizace průmyslu populární hudby je totiž mnohem širší nákaza, která se už neomezuje jen na pár večerních pořadů v televizi. Je všude. Aby se dnes interpret stal slavným, musí kromě zvládnutého zpěvu, vystupování a image být především vidět v médiích. Jistě, to platilo i dříve. Kdo chtěl být úspěšný, musel dělat rozhovory, točit klipy, nechat se fotit na obálky časopisů. Jenže dnes je hlavně potřeba být vidět v bulvárních novinách.

Amy Winehouse
© dailytelegraph.co.uk
Pop se stal jednou velkou reality show, v níž se interpreti pod vedením marketingových specialistů mění v tvůrce šikovně medializovaných skandálů. Důkazy? Stačí se podívat na žebříček nejprodávanějších desek na dvou největších světových trzích - v USA a Británii. V Americe prodal nejvíce desek Josh Groban se svým vánočním albem "Noel", kterému alespoň pomohlo, že několikrát zpíval v show populární Oprah Winfrey. Hned za ním jsou ale Daughtry (neboli kapela poraženého finalisty z American Idol) a soundtrack k televiznímu filmu "High School Musical 2". Ten jen podtrhl úspěch Disneyho hvězd, které na teenagery útočí z jejich kabelové televize. Pokud neznáte jména The Jonas Brothers nebo Miley Cyrus, tak je to hlavně proto, že se nedíváte na Disney TV.

V Británii se o příčku číslo jedna ve výročním žebříčku na poslední chvíli přetahovali Leona Lewis (tedy vítězka X-Factor) a Amy Winehouse. Netvrdím, že Amy neumí zpívat a že "Back To Black" není slušná popová deska. Amy ovšem na úplný vrchol pomohla řada skandálů, které jí udělaly větší reklamu, než by kdy udělal nějaký hitový singl (který mimochodem na desce nenajdete). Její neuspořádaný život se proměnil v nekonečný seriál pro bulvární noviny, které o ní psaly celý rok. V jejím případě, stejně jako třeba u Britney nebo u Dohertyho, se asi těžko dá spekulovat, že všechno je jenom hra. Do jaké míry je ovšem jejich neštěstí využito marketingovými specialisty z jejich nahrávacích firem, už je ale jiná věc.

Britney Spears
© thesun.co.uk
Nechci, aby to vypadalo, že se rozčiluju. Na moralizování nad zkažeností světa mi ještě chybí věk (a přebývá inteligence - aspoň doufám). Jen mě trochu zaráží, že se z žebříčků kamsi vytratila hudba, která by ke své existenci nepotřebovala podpůrných berliček marketingu. Samozřejmě, oddělit tyto dvě věci bylo skoro nemožné vždy aneb kde by byli Sex Pistols bez Malcolma McLarena a jeho spínacích špendlíků a co by dělali Manic Street Preachers, kdyby Richey nezmizel. (Fanoušky MSP prosím, aby pro jednou nepsali do diskuze a udělali místo toho třeba deset kliků. Pro zdraví.) A každá velká hvězda minulosti na sebe dříve či později nabalila nějaké mediálně vděčné historky a stovky bulvárních fotografů. Po finální cowellizaci popu se mi ale zdá, že všechny budoucí hvězdy budou muset vedle konzervatoře absolvovat také průpravu v pokročilé manipulaci s médii.

Abych se ještě vrátil k synovým animákům. Trochu jsem pátral ve Wikipedii a zjistil jsem, že většinu písniček, které si notujeme (japonsky neumíme, ale to nevadí) zpívají teenagerské hvězdičky, kterým Japonci říkají idoru, což je jejich pokus říct anglické idol. Idoru jsou obyčejně krásné mladé holky, jejichž náplní práce je fotit se, dělat modeling, objevovat se v televizních pořadech, otevírat supermarkety, hrát ve filmu, psát (nejspíš asi jen podepisovat) knihy; prostě být hvězdou na plný úvazek v pokud co možno nejvíce mediálních odvětvích. Zapomněl jsem na zpíváni? Ano, samozřejmě, taky zpívat. Hlavně písničky k anime seriálům, které běží v televizi. Nedávno jsem si listoval v jednom anglickém časopise věnovaném anime a objevil jsem tam žebříček nejprodávanějších singlů v Japonsku. Hned několik skladeb v první desítce byly písničky z populárních anime seriálů, případně je zpíval někdo, kdo se dříve proslavil jako interpret titulní písně k anime. Tak už i ti Japonci! A to ani nepotřebovali Simona Cowella.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY