Lidstvo je přece jenom odsouzeno k zatracení, napadlo mě nedávno, když jsem se po letech znovu podíval na seznam nejprodávanějších hudebních alb všech dob. Prolétl jsem očima první desítku: Eagles - "Their Greatest Hits (1971-1975)", Backstreet Boys - "Millennium", "The Bodyguard", "Saturday Night Fever". Polil mě studený pot, rozklepaly se mi ruce. Pak jsem překontroloval číslo jedna a uvědomil si, že třeba ještě všechno není ztraceno. Michael Jackson - "Thriller".

Jackson žije!
Fakta jsou jasná. Přes padesát milionů prodaných desek, osmdesát týdnů v Top 10 amerického albového žebříčku, z toho skoro polovinu z nich na čísle jedna. První album, z něhož vzešlo sedm Top 10 singlů, a jediná deska, která se stala dva roky po sobě nejprodávanější nahrávkou. Jackson za ni dostal tehdy rekordních osm cen Grammy. Sečteno a podtrženo, popkulturní fenomén maximální velikosti, který definoval hudbu stejně jako Elvis a Beatles. Troufám si říct, že nikdo z nás, kdo čte tento článek, se nedožije dne, kdy nějaké album "Thriller" překoná. Jediné nebezpečí by mohlo hrozit, kdyby čínští komunisté vydali na CD Mao Ce Tungovo filosofické best of.

Zkuste pro tuto chvíli zapomenout na současnost a živoucí trosku jménem Michael Jackson. Celé devadesátky byl totiž Jackson jeden velký chodící vtip, ehm vlastně spíš chodící sborník vtipů (však víte - tanky, sochy, "Heal The World", pedofilie, opičáci a tak dále) a zapomnělo se, že kdy vůbec natočil několik báječných tracků, při jejichž poslechu máte pocit, že jste rádi na světě. Působí mi velkou radost, že současná hudební generace kašle na toho podivína z Neverlandu a místo čtení bulvárních zpráv poslouchá jeho desky z přelomu 70. a 80. let. Jackson je pro ně ten týpek z "Off The Wall", "Thriller" a z těch pár lepších písniček z "Bad". A je pro ně popový král. Každý by chtěl dělat stejnou hudbu. Justin Timberlake a Usher se už pár let přetahující o to, kdo má lépe nasazený klobouček v Jacksonově stylu, letnímu éteru vládly dva tracky odkazující na "P.Y.T. (Pretty Young Thing)" - jednak originál samplující "Good Life" z produkce Kanye Westa, jednak "D.A.N.C.E.", kterou Justice Jacksonovi věnovali a nechali ji zpívat dětským sborem, protože jak jinak chcete imitovat Jacksonův hlas, že? A to nepočítám kompletní kariéru T-Paina; ačkoli možná vokodér slyšel i někde jinde. Ať se jdou bývalí členové Black Eyed Peas a Akon v chabých remixech vycpat, nejlepší reklamou na výročního vydání "Thrilleru" je Rihannin monstrózní disco hit "Don't Stop The Music", které nepokrytě vychází z "Wanna Be Startin' Somethin".

Spasitel popu
"OK, hoši, jsme tady, abychom zachránili nahrávací průmysl," prý byla první slova, jež producent Quincy Jones řekl, když přišel na úvodní session "Thrilleru" do studií Westlake. Mise splněna, mohl si oddechnout o pár let později. Byl to totiž "Thriller", kdo vrátil sebevědomí nahrávacímu průmyslu - po punku a novém popu ze začátku 80. let výrazně strádajícímu. Situace byla podobná jako dnes, nově se vyrojivší minoritní žánry nedokázaly generovat blockbustery a po zlaté éře předchozí dekády nastala krize. "Thriller" ji rázně zahnal. Původní idea Jacksona a Jonese byla nahrávka obsahující devět skladeb, přičemž každá z nich bude potenciální singl ("jako Čajkovského 'Louskáček'" nechal se prý slyšet Jackson). Podařilo se to skoro dokonale, z devíti písní jich sedm vyšlo na singlu (a každý z nich se dostal do americké Top 10).

Že se to povedlo, byla zásluha autorů písní, hlavně ale pečlivého výběru a důmyslné strategie. Tracklist byl sestavený tak, aby každý kus pokryl trochu jinou cílovou skupinu. Pokud se vám (jako mě) nelíbí bezpohlavní pop prvního singlu z "Thrilleru", duet s Paulem McCartnym "The Girl Is Mine", vězte, že se určitě líbí někomu jinému. Jackson s písní poprvé dobyl maličko konzervativní žebříček Adult Contemporary a otevřel si dveře do popových rádií. Následná "Billie Jean" byl obří r'n'b hit, zatímco třetí singl "Beat It" s kytarovým sólem Eddieho Van Halena měl útočit na rocková rádia. "Potřebuju něco jako 'My Sharona'...Černou verzi rock'n'rollu," poručil si Jones a Jackson mu přinesl "Beat It". Pokud to maličko přeženeme, tak čtvrtý singl "Wanna Be Startin' Somethin'" může být klidně považován za world music, vždyť je v něm skandování "Mama-se, mama-sa, ma-ma-koo-sa" vypůjčené z hitu kambodžského saxofonisty Manu Dibango "Soul Makosa".

Ať už na "Thriller" nahlížíme z kterékoliv strany, v jádru je to černá taneční hudba, rozpínající se mezi disco, funkem a soulem. Jako spojovací článek mezi tradicí a novou hudbou sloužil Quincy Jones - jako producent se před Jacksonem staral o nahrávky Elly Fitzgerald, Peggy Lee, Raye Charlese, ale třeba i Franka Sinatry. Natáčel také sólové desky, které se od začátku 70. let nesly v duchu crossoveru jazzu a popu. S nahrávkami jako "Body Heat" nebo "The Dude" rozzuřil jazzové puristy a stejné reakce se mu samozřejmě dostalo po "Off The Wall", jeho první desce s Jacksonem.

Co je to vlastně za chlapíka?
Skladba "Thriller" byla poslední, která vyšla na singlu. Bylo to v lednu 1984, rok a půl po vydání alba a na první pohled to vypadalo zbytečně, protože desku už v té době měl každý, kdo ji mít chtěl. "Thriller" se ale ukázal být finálním krokem ke světové nadvládě. Videoklip ve stylu béčkových hororů totiž pobláznil diváky MTV (můžete se na něj podívat například zde). Do "Billie Jean" hrála nejpopulárnější hudební televize pramálo videoklipů černošských interpretů, Jackson to ale změnil. Díky klipům (ještě vážný "Beat It") se navíc celému světu představil jako skvělý tanečník a odkryl trochu ze své pečlivě budované image.

O Jacksonovi a jeho osobnosti se toho napsalo už hodně, dokonce nejedna disertační práce. Nejsilnějším znakem je nejednoznačnost, jako by se skrýval mezi polaritami, mezi tím být černoch či běloch, dítě nebo dospělý a následně k tomu muž či žena. Jak se ukázalo v klipu k "Thriller", dokonce asi lavíroval i mezi životem a smrtí. Někdo to možná bude interpretovat tak, že je to marketingová strategie, která z něho dělá ideální zboží na trhu, jež může útočit mimo cílové skupiny na neuvěřitelně široký segment trhu. Já bych ale řekl, že pravda je někde jinde. Pro Jacksona je "svoboda nebýt nikým" pouze způsobem jak uniknout od reality neradostného dětství, rasového útlaku nebo nesnesitelné slávy, která ho provázela od dětství.

Už jsem kdysi napsal, že Jacksonův příběh je téma na román či film. Čím víc si v něm listujete, tím víc budete mít pocit, že Jackson měl vlastně jen dvě možnosti. Buď utéct do dětství, nebo se stát paranoikem a následně šílencem. A na "Thriller" už prosvítají první náznaky. "Billie Jean" je první kapitola paranoidní "Leave Me Alone" z "Bad". Je to podtón, který na první pohled vyšňořenou popovou desku v disco rytmu dělá ještě zajímavější. Možná si ze mě budete utahovat, ale I know it's only pop, but I like it.