Razím již dlouhá léta dvě teorie, které mají mnoho společného. První hovoří o tom, že složit hitovou baladu je těžší než rychlou vypalovačku, druhá praví, že pokud se skladatelé se schopností lovit z vesmíru vážně dobré a chytlavé melodie nebojí přitvrdit, výsledek bývá famózní. Důkazem pro druhé tvrzení budiž rockové nářezy podepsané třeba Paulem McCartneym, chlapci z R.E.M. nebo třeba z Teamu v čele s Pavolem Haberou. A z obou teorií plyne, že z dílny téhle kapely mám nejraději ty písně, u kterých se nezalekli uhánějícího tempa, břitkých kytar a v rychlém tempu tepajících rytmů. A právě takových skladeb je na novince pomálu. Ač to na minulých dvou řadovkách "Mám na teba chuť :-)" a "X" vypadalo, že následují svá rocková (a rozhodně k tomu nejlepšímu patřící) díla "Prichytený pri živote" a "Team 5", na jedenáctce je příklon ke kytarovým baladám tak výrazný, že nevěda o tom, že poslouchám Team, vsadil bych se, že se jedná o Haberovu sólovku.

On také pohled do poměrně odbytého (jen texty na bílém podkladu a pár suchopárných informací) bookletu napoví mnohé: Paľo se jako autor či spoluautor podílel na sedmi z jedenácti (hezké, těším se na dvacítku písní na "Team 20") skladeb. A asi největší rocker kapely, kytarista Dušan Antalík, je pouze dvakrát spoluautorem, zřejmě neměl ty tři uplynulé roky skladatelsky zrovna plodné. Výhodou zůstává, že na rozdíl od desek, které Pavol Habera vydává pod svým jménem, má zřejmě v kapele zdatné oponenty, kteří mu nedovolí utápět se v kýči tak, jako se mu to přihodilo na "To sa stáva", takže aranže jsou vkusné, melodie napadnuté a z šedi průměru vystupuje čtveřice skladeb: asi největší odpichovka potvrzující mojí teorii číslo dvě "Ak máš", rytmicky rozevlátá "Čo bolo, bolo", lehce potemnělá "Nezmením" z pera klávesisty Milana Dočekala a (přiznávám, ale jen tuhle jednu) skvělá balada téhož autora, závěrečná "Odchádzajú".

S texty je to podobné. Pavol Habera je evidentně se svým objevem Andy Ďuricou, který mu otextoval téměř celou již zmíněnou nedávnou sólovku, stále okouzlen. Pravda, Ďurica již neplodí takové klišoidní říkanky, ale stále je to rýmování bez dalšího rozměru, bez hlubšího smyslu. Zajímavé je, že ze čtyř výše zmíněných nejlepších písní z hudebního hlediska mají tři texty od jiných autorů, konkrétně Miro Juriky a Petera Opeta, a i když jsou někdy poněkud prvoplánové (zejména Jurikovo "Odchádzajú), mají alespoň nějaký nosný nápad, který zkrátka verše Ďuricovy naprosto postrádají. Kdeže dávné sněhy, kdy se o texty rovným dílem dělili Daniel Hevier a Peter Uličný, jsou. Ale na druhou stranu nezpívá se tu nic, co by posluchače nějak zvlášť iritovalo, a vlastně se to i rýmuje.

"Team 11" je deska, která nikoho neurazí, jsou na ní čtyři vážně výtečné pecky a o tom, že je skvěle nahraná a Habera že je vynikající zpěvák, ani netřeba hovořit. A to je možná ten problém: od Teamu zkrátka očekávám nikoliv lehký nadprůměr, ale pecky, jako bývalo album "Team 3" nebo v úvodu zmiňované skvosty. A na ty zkrátka novinka nemá. Snad příště.

PS: Kdy už přestanou být Juraj Tatár a jeho klavírní umění v kapele pouhými hosty?