Riziko škatulky

07.11.2007 05:00 - Radek Hendrych | foto: facebook interpreta

This Year's Model je poprocková skupina. Tyhle vágní proklamace já sice nerad, bohužel se od ní bude odvíjet celá recenze. This Year's Model nepřesvědčují, že si zaslouží škatuli vlastní. Pohybují se striktně v prostoru dávno vymyšlených rámců, ze kterých jen možná chtějí vybočit. Nedaří se.
6/10

This Year's Model - The Clock Strikes Ten

Skladby: Birthday Letters, O, Heaven Help My Foolish Heart, Ocean, Ten O'Clock Murder, Age-Getting Over It Properly, A Sleepy Girl, The Postcard, Picture This Ended, I Am My Best Friend's Acquintance, Second Sight, Wishes For Jean Paul, What Did I First Hear?, I Think The Snow Saved Me, Method Acting, Hotel Damier, Courtrai
Vydáno: 15.08.2007
Celkový čas: 39:33
Vydavatel: Starcastic
Retrofilie po tisící, tentokrát trochu narůžovo a trochu namydleně. Proč ne? Bohužel ta otázka tentokrát zní: Proč ano? This Year's Model jsou zkrátka poprocková kapela. Hlavičce zrovna dvakrát zabrat nedávají. Rádi se přehrabují v historii, asi nejsilněji je z jejich debutu "The Clock Strikes Ten" cítit vliv The Cure (velmi silně v prvních čtyřech skladbách). Co čekáme, je hit, zkrátka zásah do černého. Jedno jak, třeba pěknou chytlavou melodií. Vzhledem k tomu, že This Year's Model nenabízí žádnou snahu o inovaci, postavit silnou skladbu je jejich jedinou větší šancí jak zaujmout. A ejhle, ono se nezdařilo.

Tou chybou je až přílišné lpění na vymyšleném a osvědčeném. A protože posluchač je zavalen v krátkém čase spoustou obyčejně fungujících témat, začne hledat únik. A únikem má být něco, co by This Year's Model striktně oddělilo od ostatních popových kytarovek. Nejintenzivněji se nabízí zpěv: ne snad, že by zpěvák TYM neměl charisma, jenže jeho hlasový projev je až příliš situován jako pouhé dokreslení hudebního podkladu namísto toho, aby silně individualisticky vystoupil na vrchol a urval jakýmkoli povoleným (tedy jakýmkoli) způsobem libovolný kus posluchačova těla. Jedno jest, zda-li by si vybral uši či srdce. A trhat srdce je nejenže povoleno, spíš se bavme o povinnosti!

Naostřit hudební nože určené k nemilosrdnému ataku posluchačovy duše však potřebuje bohužel celá kapela. Nejenom v oblasti individualit, i jednotlivé skladby a vlastně i "The Clock Strikes Ten" jako celek potřebují "zdrsnit", přitlačit. Mezery jsou v místy velmi slabých zakončeních písní ("The Clock Strikes Ten", "I Am My Best Friend's Acquintance" atd.), na desce je taktéž zbytečně moc skladeb, což ve finále ubíjí. Zbude jen dojem kývání hlavou s culíčky ze strany na stranu a v uších pachuť "tádýtádá".

Až při vícero posleších (optimálně deset až patnáct) se jednotlivé skladby začnou pozvolna oddělovat z původní slité hmoty v unikátní kousky umění. Přesto však "The Clock Strikes Ten" není albem, které si zaslouží takovouto nadstandardní péči. Produktem tohoto jistě láskyplného přístupu totiž není nějaké závratné obohacení a zjitření tváří v tvář novým a dosud netušeným vzorcům hudebního mysteria. Je jím jen celkem příjemná a dobře zvládnutá deska, jejíž jednotlivé části se už sice tolik neslévají v unylou sonickou pahmotu a jednotlivé skladby už dokáží víceméně pobavit a zaujmout, ale přesto se nabízí výše zmíněné: "Proč ano?" Proč si dávat takovou práci s deskou, na jejímž konci nečeká poklad nebo čokoláda nebo polibek od víly? Proč si radši nepustit jinou kapelu, která nepotřebuje k přitažení pozornosti a lásky uší vybízet? Třeba Interpol.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY