Po dlouhé době se José-Manuel Thomas Arthur Chao alias Manu Chao opět zavřel do studia a začal pracovat na regulérním albu. "La Radiolina" přitahuje pozornost nejen fanoušků, ale i odborné veřejnosti. Po recenzi Martina Dobiáše, který obdaroval Chaa vysokou osmičkou, se s vámi o svůj názor podělí desítka dalších redaktorů. Někteří jsou nadšení, jiní naopak: "La Radiolina" vyvolala v naší redakci rozporuplné pocity. Výsledkem je známka těsně nad šedesáti procenty.

---

Pokud vás přepadne chuť ostře reagovat na příspěvky v makrorecenzi v názorech, přečtěte si nejdříve článek K čemu jsou makrorecenze aneb hledání obecné pravdy. Třeba tím předejdete reakci vyvolané nepochopením, proč makrorecenze existují.

---

Zuzka Macháčková - Manymu sluší francouzština i jednoduchost (8/10)

Manu Chaovy dřívější rádiové hity mně připadaly vždycky jako odrhovačky. Ale pravdou je, že na koupališti nebo diskotéce bych jimi nepohrdla. Když jsem si rozšiřovala své obzory na poli worldmusic, zcela náhodou jsem narazila na jeho spolupráci s africkým duem Amadou a Mariam. Velmi rychle jsem zjistila, že Manu je svým způsobem génius. Když jsem ale poslouchala už poněkolikáté jeho novou desku, znovu a znovu jsem přicházela do rozpaků. Celé to znělo jako jedna dlouhá písnička. Jenže na rozdíl od jiných alb, která vás přestávají bavit čím dál víc a těžko hledáte důvod pustit si je znovu, "La Radiolina" měla přesně opačný efekt. Za chvíli jsem si podupávala do rytmu, sem tam zapískala popěvek a Manu mě totálně dostal. Baví mě jeho vyhrávky na stejném melodicko-rytmickém základu, baví mě jeho střídaní jazyků, i když si myslím, že francouzština mu sluší nejvíc. Na druhou stranu jsem ráda za anglické texty, abych rozuměla aspoň něčemu. Politika v hudbě už mi pomalu začíná lézt krkem, ale u Manua a jeho "Politik" souhlasně pokyvuji hlavou jako ti pejsci v klipu "Ms.Jackson" OutKast. A co je nejdůležitější, Many dělá hudbu jen tak pro radost a já mu to věřím. Jen díky tomu se mu totiž daří držet se úzké hranice mezi jednoduchostí a genialitou.

Jiří Kubalík - Hodně dobrá hra (8/10)

"La Radiolina" je pro mě jako balíček karet při hře, kterou pořádně neumím, ale hodně mě baví. V každém kole, při každé písni, na mě čeká napětí, jaká přijde karta, a jako zázrakem každá, kterou k sobě otočím lícem, se mi hodí do ruky. A aby to bylo ještě divnější, tak ta karta je pokaždé jiná. Nehraje se jen se čtyřmi barvami, je jich tam hodně. Místy mě z toho rychlého střídaní barev trochu bolí oči, ale za chvíli to zas přejde. Asi proto, že všechny ty barvy jsou přirozené a do hry patří. Manu Chao je opravdu ve skvělé formě. Rychle a plynule střídá tempo hry, nutí překračovat hranice žánrů a kultur, ale přirozeně, bez křeče. Tohle není nádeničina, tohle není to, čemu se dává krycí jméno profesionalita. Je to zábava s citem pro hudbu. V té barevné záplavě jsou jen dvě černé tečky. Politika a konec desky. Ta první skvrnka působí spíš směšně a ta druhá je náznakem roztříštěná. Zvládl to ustát, ale stopy obou tam jsou.

Ondřej Pravda - Opakování, matka čeho? (7/10)

Kolega se nám v hlavní rozpovídal, ne špatně. Lehký návrat k Mano Negra je dobrý, to znamená větší pestrost, víc kytar, víc bicích. Singl "Rainin In Paradize" je prostě pecka, pár dalších skladeb ještě také rozlišíte oproti (opakujícímu se) standardu party okolo Manu Chaa. Ale že by to opakování přinášelo moudrost... no nevím. Každopádně deska by bez posledních tří, sebe sama vykrádajících skladeb držela víc pohromadě. Podle vašeho společensko-politického názoru pak přivítáte nebo zatratíte texty, ani tady se neděje nic nového. Na druhou stranu, i když nesdílím téměř automatické nadšení v Česku z prakticky jakékoliv neanglicky zpívané písničky (nerozumím, jak odrhovačka "Tu Café" mohla být tak dlouho v popředí hitparády R1), je prostě fakt, že Manu Chao je hravý, jiný, svůj, jasně rozpoznatelný. Co by za to jiní dali. Novou desku si tak lze užít bez nějakého filozofování, na to je pořád dobrá, i když pro mě osobně slabší než "Clandestino". Nejlepší by ale bylo ty dvě deska smíchat na stopáž 45 minut.

Jakub König - Už žádný revoluce (7/10)

Ne, vlastně jsem od nový desky nečekal nějaký převratný překvapení. Spíš další hromadu vypalovaček. Písničky o tequile, hulení a úpadku západní civilizace. A přesně to jsem taky dostal. Nic nového. Nevadí. Předchozí alba Manu Chaa mám moc rád. Dost proto, že se mu zatim vždycky podařilo udržet rovnováhu mezi rozjuchaným optimismem a příjemnou melancholií. Že protiamericky a vlastně i protipoliticky orientovaný texty adekvátně vyvažoval raubířským hulákáním o propařených nocích. Nejlíp se mi jeho desky poslouchaly, když jsme měsíc cestovali malým autem po Španělsku. Zaprášený cesty, přičmoudlý vesnice, moře na dohled a vedro jako v peci. Nojo. Ale co teď s "Radiolinou"? Venku to babí léto definitivně zapíchlo, je kosa a prší. A mně se najednou zdá jedna písnička jako druhá. Je mi jasný, že mě to na nějakým večírku zase potěší a že možná budu zase tancovat se sklenicí triumfálně nad hlavou, možná až bude ta správná nálada. Ale teď mi to přijde jen jako sluncem vyšisovaný fotky z předloňskýho léta. Hezký, ale už to nějak není ono.

Dan Hájek - Místy plochý a nezáživný projev prezidenta (6/10)

Dvacet jedna písniček za padesát minut, to je nářez, říkal jsem si. Nová deska Manu Chaa má spád, je pestrá a přesně v mantinelech tvorby tohoto chlapíka. Jenže seňor prezidente se přeci jen seknul a v druhé polovině dílka vás začnete nudit a téměř okamžitě začnete sepisovat petici na jeho odstoupení. Nejenže se začíná ve velkém vykrádat a k tomu všemu jsou z toho cítit určité hrozby problémů se státním rozpočtem. Z vládních míst tedy přišel požadavek na vydání nějakého nového tovaru. "La Radiolina" je však pouze polotovarem, ke kterému byl přidán i celkem ošklivý obal. Přijde mi, jako by se Chao snažil vysmát všem těm rádiovým hvězdám, jaké mají stupidní obaly desek a sám to trumfnul, ale ve svůj neprospěch. Čím více jsem se propadal k vyšším číslům tracků, tím více jsem zjišťoval, že "La Radiolina" je monotónní a sterilní jako vysílání jakékoliv rádiové stanice. Nemasný, neslaný program s nadupaným začátkem. Z celého kompletu taktéž cítím velký kompromis mezi všemi tvářemi Manua, chtělo by to však záložní zdroj s několika podpůrnými programy a mohlo to vypadat úplně jinak. Takhle zbývá jen naděje, že v příštích prezidentských volbách vyhraje ten lepší Manu Chao.

Jonáš Kříž - Víc než jen vaření z vody (6/10)

Manu Chaa si asi většina lidí spojuje především s výbornými deskami "Clandestino" a "La Proxima Estacion Esperanza". Hned na první poslech je ale zřejmé, že nový počin tohoto románského polyglota je přeci jen trochu o něčem jiném. Přibylo trochu ska, rockového kýče a v písni "Siberia" až nevkusně rusofilní nálady. Na druhé straně ve většině skladeb ubylo tolik oceňované melodičnosti a atmosféra jižanských nočních klubů je nenávratně pryč. Manu Chao staví zdánlivě na ničem. Tempo písní je dynamičtější a agresivnější, přesto je jich většina s atmosférou na bodu nula. Nové hity, které by se vyrovnaly skladbám "Merry Blues" nebo "Clandestino", nevznikly a cesta zpět již neexistuje. Přesto vás "La Radiolina" chvílemi chytí. Ať už je to díky skvělé písni "Rainin In Paradize", která snad jako jediná vyčnívá ze šedi všech ostatních skladeb, anebo právě díky již předtím zmiňované "Siberii", která vás svou až přehnanou kýčovitostí možná i utvrdí v existenci skutečné postmoderní muziky. Kde jinde by se mohly setkat brutálně nevkusné kytarové zkreslení s lehce se nesoucí španělštinou... "La Radiolina" je ovšem svým mícháním jednotlivých žánrů a motivů možná až příliš vyhrocená. Lze ji tedy doporučit pouze opravdovým fanouškům Manu Chaa, nebo experimentátorům hledajícím nové hudební horizonty.

Honza Kulig - Moc všeho na jednom místě (5/10)

Manu Chao je z těch interpretů, kteří mne vždy dokázali oslovit nějakým zajímavým nápadem, novým postupem. Bohužel na novinkovém albu "La Radiolina" je moc všeho na jednom místě. Moc nápadů, moc elektroniky, moc diska. Jednoduše zde Manu ujel a místo, aby své nápady nějak redukoval a vypiloval, nahrál je všechny na jednu desku. Pokud má být "La Radiolina" albem, které nejvíce přibližuje koncertní pojetí Manu Chaa, nikdy bych na jeho koncert nezavítal. Naštěstí vím, že Manu a jeho kapela mají naživo úplně jiné grády. Manu spoustu svých nápadů použitých na předchozích nahrávkách víceméně vykrádá, opakuje se a nepřináší ve své tvorbě punc ničeho nového. Což je obrovská škoda. "La Radiolina" je padesát minut a dvacet jedna písniček stvořených pro posluchače, kteří Manu Chaa neznají či si chtějí nějak přiblížit jeho tvorbu. Pro zbytek světa, toho znajícího, je to jen přesolené, překořeněné maso nevalné chuti se snůškou klišé.

Honza Průša - Jen kolovrátku zpívej... (5/10)

Manu Chao je předvídatelný a příliš se nemění. I nadále píše kratičké písně (devět z nich netrvá ani dvě minuty). Používá jazyků jak v Babylonu (tentokrát španělština, angličtina, francouzština, italština, portugalština), takže jsem díky jazykové bariéře plně odkázán jen na poslech melodií. Ale možná je to tak lepší, neboť anglicky zpívaná "Politik Kills" přináší jeden z nejnaivnějších textů, hodný snad jen gymnaziální punkové party. Hudebně se pro tentokrát snaží skloubit svou ska-punkovou podobu tak, jak ji známe třeba z "Puta's Fever" Mano Negra s pro něj typickou melancholií. A v tom je kámen úrazu. Když je punk smutný a do ska se začne vkrádat melancholie, není něco v pořádku. Ale i tak album pěkně odsejpá a písně jsou tak akorát dlouhé, abyste jim nemohli nic zásadního vytknout. Jenže přichází další a další skladby, které jako by variovaly ty předchozí. Pravda, je to docela zábavný, ale pořád jen kolovrátek, chrlící melancholické stesky hlavního interpreta. Cítíte z mých řádek rozpor? Tak to je v pořádku, "La Radiolina" je totiž fakt rozporuplná deska.

Karel Veselý - Globální hippie to odflákl (5/10)

Když v roce 2002 hrál Manu Chao na Pražském hradě, jako nadšený fanoušek jeho prvních dvou sólovek jsem tam vyrazil. Jakmile začali Manu a Radio Bemba hrát, nadšeně jsem křepčil. U třetí písničky jsem si prohlížel hipísácké holky v batikovaných šatičkách, u čtvrté jsem stál u krišnistů, kteří tam prodávali skvělé vegetariánské placky a u osmé jsem si už prohlížel Královské zahrady a hudbu jsem přestal vnímat úplně. U dvanácté jsem přemýšlel, jak mi asi zpátky pojede tramvaj a koncert jsem nakonec opustil dřív, abych se vyhnul tlačenici u východu. Proč to vyprávím? Stejný zážitek jsem měl u poslechu jeho nového alba. Ten akustický ska-punk mě brzy přestal bavit, více než polovina písniček mi přijde totálně nedodělaných. (Záměr? Dost divný.) A že Manu nemá rád Bushe, že Bob Marley je bůh a že holky a spliff je ten nejlepší způsob, jak trávit slunné odpoledne, jsem věděl už z předchozích desek. Je to divná kolekce, ve které nejlepší píseň "Rainin In Paradize" je medley starších hitů. Globální hippie to tentokrát dost odflákl.

Tomáš Tenkrát - Album nemá co říct (4/10)

Někomu tady došly nápady. Manu Chao jednoduše neví, kudy dál; jak jinak si totiž vysvětlit, že jeho nové album je prostě starý fór, který nemá šanci pobavit někoho, kdo ho již zná. Prověřené hudební postupy, stejná kostra alba a stejné zvuky. Proboha, proč používat v každé třetí písni jednu dětskou policejní houkačku?! Nechápu. Největší problém alba "La Radiolina" je, že nemá co říct. Opakuje již vyřčené a bohužel nepřidává nic nového. Je otázka, zda se tenhle vagilní podivín, co nestojí o slávu, potřebuje nějak vyvíjet, ale podle novinky soudím, že ne. Posluchačskou základnu sice má širokou, ale já chci zábavu, a ta se nedostavuje. Ani mně nemůže bavit něco, co jede jako kolovrátek pořád dokola, vždyť singlová "Rainin In Paradize" je skoro identická jako "Mama Cuchara", co zazní ke konci. Abych pouze nekřivdil, tak když se oprostím od předchozích výtek, dokážu se poslechem pořád ještě bavit, ale chybí mi v tom ta lehkost, tak specifická pro "Proxima Estacion: Esperanza".

---

Album: Manu Chao - La Radiolina
Průměrné hodnocení: 6,1/10
Celkový čas: 50:55
Skladby: 13 Días, Tristeza Maleza, Politik Kills, Rainin In Paradize, Besoin De La Lune, El Kitapena, Me Llaman Calle, A Cosa, The Bleedin Clown, Mundorévès, El Hoyo, La Vida Tómbola, Mala Fama, Panik Panik, Otro Mundo, Piccola Radiolina, Y Ahora Que?, Mama Cuchara, Siberia, Sone Otro Mundo, Amalucada Vida