Ledacos napoví už to, že skupina se pojmenovala podle bluesové klasiky Willie Dixona z poloviny padesátých let, jíž proslavil Muddy Waters a která dodnes patři mezi nejčastěji předělávané songy (na desce ji také uslyšíte). The Hoochie Coochie Men je výsledek chemické reakce, jež proběhla mezi nejuznávanějšími australskými muzikanty. Baskytary a hlavního slova se chopil Bob Daisley, kterého můžete znát díky spolupráci s Rainbow, Ozzy Osbournem či Gary Moorem, v jeho repertoáru najdete jednak hlučný heavy metal, tradiční rock'n'roll, ale i blues. Za mikrofon se s kytarou postavil Tim Gaze s obyčejným, celkem zaměnitelným hlasem. Tihle dva pak tvoří hlavní skladatelské jádro, které naleznete podepsané pod většinou písniček. Bicí má na starosti Rob Grosser a Jim Conway je minimálně v rodné Austrálii považován za naprostou špičku ve hře na harmoniku.

S přípravou desky začali už v roce 2005, o rok později se k nim připojil Jon Lord, s nímž se domluvili na spolupráci během jeho vystoupení v Sydney. Lord tedy okořenil Tančící bílé muže o svou specifickou a výraznou hru na hammondky, kdy se decentní bluesové prvky snoubí se svéráznou fúzí rocku a barokní klasické hudby. Nicméně každý ze zúčastněných přispěl svou osobitostí, a tak vznikla strhující a svěží nahrávka, na které hudebníci rekapitulují zkušenosti a demonstrují nadčasovost svých hudebních kořenů - blues.

Na albu si také zahostovali zpěváci Ian Gillan a Australané Jimmy Barnes a Jeff Duff, každý ve dvou skladbách. Zatímco Duff přispívá lehce nakřáplým a zastřenějším zpěvem, Barnes vyniká naopak jasnějším a silnějším hlasem. Skladby s Gillanem, hlavně tedy "Over & Over", jsou prostě nachově baladické, možná až příliš evokují Deep Purple, v rámci nahrávky však znamenají příjemné rockové zpestření.

Album otevírá pomalejší, vyzrálé blues "The Blues Just Got Sadder", dál se však pokračuje ve svižnějším tempu s chytlavými a hutnými melodiemi. Ve velkém stylu kapela rozjíždí například povedený cover Rolling Stones "Heart Of Stone". Celkově nechybí pikantní, třaskavá a energická sóla ani táhlé a nápadité instrumentální vyhrávky. Občas se živelně utrhnou a rozpínají se do prostoru, někdy jsou však kultivovanější a uhlazenější, kdy vzrušující sekaný rytmus přechází v souvislé a líbivé pasáže. Společným jmenovatelem je obnažené, prosté blues, které na sebe postupně nabaluje různorodé a složitější prvky. Album se tváří světácky, čiší z něj naprostá preciznost, technická akurátnost i ojedinělý muzikantský soulad. Blues se dá mimo jiné přeložit jako skleslost, melancholie, nicméně v podání těchto hoochie coochie men zní více než pozitivně.