Čikori neboli jeden z dalších projektů Ivy Bittové. Jsou kapelou, která rozhodně není postavena jen na tolikrát citovaném charismatickém projevu Bittové, zbylí čtyři muzikanti jsou pro celek zrovna tak nezbytnými komponenty jako je sama frontmanka. Každý z nich obohacuje výsledný styl o něco svého, každý jakoby sunul kapelu někam jinam. Proto není prakticky možné Čikori žánrově zařadit. Potenciál kapely skrývá jak čistě jazzové postupy, tak word-musické, na jaké jsme u Bittové zvyklí ze samostatných projektů, tak lidové prvky našeho či slovenského folkloru, každá z těchto sfér však jakoby byla ukryta kdesi v kapelovém podvědomí, na povrch se dostanou jen náznaky, střepinky jednotlivých žánrů. Výsledný efekt přitom nevyznívá vůbec těkavě nebo rozptýleně jak by se mohlo stát, člověk má naopak pocit dotyku s něčím harmonickým, vyzrálým, kompaktním. Pocit srovnatelný s požitkem z jídla kvalitní kuchyně, kdy jednotlivé ingredience v celku celého jídla chutnají jinak než samy o sobě, kdy dojde ke vzniku nové chuti, ke vzniku něčeho, co bychom po zkušenosti s jednotlivými částmi nečekali. A pokud je takovým šéfkuchařem sama Iva Bittová, která má představu o výsledné chuti svého experimentu, pak věřte, že stojí za to alespoň přičuchnout k výsledku.

Přestože Čikori vystupují jen velmi spoře a málokde, písně, které tvoří jejich repertoár, znalci ostatních projektů Ivy Bittové většinou poznají. Více než polovina skladeb, které v Akropoli přehráli, pochází z dvojalba Bílé Inferno. A je to logické vzhledem k faktu, že na Bílém Infernu se spolupodílejí všichni, kdo dnes v Čikori hrají. Verze, které na koncertě zazněly, byly ale většinou delší a zvukově pozměněné, chybělo například piáno (v "Zeleném vínečku"), mnohem větší slovo dostaly bicí nástroje a akustická baskytara (závěrečná pasáž "Sta let" se proměnila v neuvěřitelný bigbít). Rytmická dvojice Miloše Dvořáčka (bicí) a Jaromíra Honzáka (basa) tlačila celkový výraz nejvíce k jazzu, chvílemi se pánové dopracovávali až ke scofieldovsky laděným tanečním rytmům. Na rytmičnosti vůbec Čikori hodně stojí, narozdíl od citovaného Inferna používají jednak klasickou bicí soupravu a pak spoustu perkusí (v jedné skladbě dokonce nezazněl jiný nástroj) - to vše nad očekávání úsporně. Role Vladimíra Václavka (kytara, zpěv) a Františka Kučery (trubka, křídlovka, perkuse) se odehrávají v duchu Inferna, na Václavkových rytmech většina skladeb stojí, Kučerova trubka velmi příjemně doplňuje a posiluje vysoké tóny houslí a hlasu Ivy Bittové. Nezanedbatelnou složku spoluúčinkujících tvoří dívky z příležitostného sboru Lelky, které svými vícehlasy dodávaly písním punc folklórnosti a mimo své party vhodně spoludotvářely scénické zázemí kapely.

Publikum (tvořené vesměs staršími diváky, věkový průměr mohl být podobný tomu u kapely) nechtělo Čikori pustit z pódia dlouho, silnými aplausy si vydobylo tři přídavky a kdyby nekompromisní 22.hodina koncert neutnula, jistě by Akropolis zažila dlouhý večírek.…

Čikori, 19.9.2000, palác Akropolis, Praha