Dělat rozhovor s Robyn byla radost. I přes telefonní linky ze Švédska na mě působila jako mladá inteligentní žena, která to má v hlavě pořádně srovnané a dobře ví, co chce. Aby ne. Z teenagerské hvězdičky, která celosvětově zazářila před jedenácti lety s hity jako "Do You Know (What It Takes)" a "Show Me Love", se díky různým osobním i profesionálním peripetiím stala silná solitérka, jež si za svojí hudbou stojí na sto procent. O jejím čtvrtém albu se mluvilo nahlas už v roce 2005, kdy za něj dostala tři švédské Grammy. Vydala si ho sama na vlastním labelu a pro distribuci ve zbytku světa marně sháněla partnera. Mimo Skandinávii vyšlo bezejmenné album teprve letos a nově natočený singl "With Every Heartbeat" překvapivě zabodoval v Británii, kde se dostal na číslo jedna singlového žebříčku. Jak si sami přečtete, Robyn odmítá mluvit o comebacku a tvrdí, že všechno do sebe zapadá přesně tak, jak to naplánovala. Patnáct minut byl zoufale krátký čas na to, abych se jí dostal aspoň trochu pod kůži. Nicméně už vím, že Robyn rozhodně není obyčejná popová hvězda...

Tvoje aktuální album vyšlo už v roce 2005, ale jen ve Skandinávii, zbytek světa se dočkal až letos. Chtělo se ti vůbec ještě dva roky starou desku propagovat znovu, místo abys nahrála další?

Vždycky, když doděláš album, strávíš s ním víc času, než sis původně představoval. Je to prostě součástí mého povolání a já jsem na to zvyklá. S touhle deskou to ale bylo trochu jiné. Je to výborná nahrávka a pořád mě baví se o ní bavit. Písničky se mi ještě nezprotivily, ráda je zpívám. Jsem na tu desku hodně pyšná. Na druhou stranu už teď přemýšlím o tom, jaká bude ta další. Brzy se chystám do studia, kde na ní budu pracovat. Přestože současné album budu propagovat ještě po zbytek letošního roku a určitě i část příštího, ráda bych už co nejdříve začala pracovat na novém materiálu.

Teď se musíš cítit spokojená: založila jsi vlastní label, natočila výbornou desku a po rocích tvrdé práce se ti podařilo dosáhnout na číslo jedna v Británii. A to s písní, která vlastně ani nemá pořádný refrén. Měla jsi během těch dlouhých let nějaké pochybnosti o tom, co děláš?

Člověk vždycky trochu pochybuje o tom, co dělá. To je součástí toho procesu. Když děláš něco neobvyklého, vždycky jsi nervózní, jak to lidi přijmou. Na druhou stranu jsem měla pořád na paměti, že tohle je to, co jsem chtěla dělat, a byla jsem šťastná, že v tom můžu pokračovat. Cítila jsem to tak, že to, co dělám, je pro mě určené. Vlastně jsem ani neměla moc na výběr. Byla jsem prostě v bodě, kdy jsem věděla, že už nechci pracovat s velkou nahrávací společností. Byla to volba, buď do toho jít naplno, anebo se na to úplně vykašlat.

Pamatuješ si ještě, co jsi udělala, když ses dozvěděla, že "With Every Heartbeat" je číslo jedna v Británii?

Když se děje něco takového, vždycky se to dá trochu očekávat. Není to jistota, ale možnost. Sledovali jsme žebříček každý týden a věděli jsme, že máme šanci. A když se to nakonec stalo, byla jsem doma, zavolali mi z firmy a já jsem se cítila fakt dobře. Svolala jsem přátele a bratra a dali jsme si šampaňské.

"With Every Heartbeat" ale nebyl první singl, který v Británii z desky vyšel. "Konichiwa Bitches" jsi vydala už v březnu a v žebříčku byl někde kolem čísla 150. Tehdy to moc na comeback nevypadalo. Pořád jsi věřila?

Určitě. Ono to celé vlastně není jen o jednom singlu. Potřebovali jsme vydat něco, co by lidi upozornilo, že jsem tady a že ode mě můžou něco očekávat. "Konichiwa Bitches" prostě pro mě byla píseň, která se vydává jako první singl. Neměl to být hit číslo jedna, byl to singl pro fanoušky a pro kluby, pro underground. Chtěla jsem, aby o mě prvně věděli tihle lidi, dříve než všichni ostatní. To je strategie, na které jsem se domluvili s naším labelem. Chtěli jsme vybudovat nějakou pevnou základnu pro příští věci. Velký firmy to obvykle dělají jinak a pak máš pocit, že se singl snaží protlačit za každou cenu. Chtěla jsem samozřejmě uspět, ale přirozenou cestou. Organicky. A singl "Konichiwa Bitches" udělal přesně to, co měl udělat.

Ve Švédsku jsi byla celou dobu hodně populární, nicméně v Británii považují úspěch "With Every Heartbeat" za obrovský comeback po tvém úspěchu před jedenácti lety. Přijde mi, že dnes se snaží o návrat víc interpretů známých z 90. let - Britney Spears, Spice Girls a další. Jaké jsou ingredience správného comebacku?

Těžko říct. Já se prostě necítím, že jsem se někam vrátila. Možná je to tím, že jsem nikdy nepřestala točit desky. Začala jsem, když jsem byla hodně mladá. Dnes je hodně interpretů, kteří se k první desce dostanou třeba až v mém současném věku. Pro mě je v tom určitá kontinuita a tenhle úspěch je prostě výsledek toho, že se na scéně pohybuju deset let. Mohla jsem si dovolit luxus hledat hudbu, která mi nejvíc sedne a kterou bych chtěla dělat. Myslím si, že když je někomu šestnáct let, je skoro nemožné dělat hudbu, která by byla nějak osobní. Zpívala jsem komerční pop pro lidi, kterým bylo stejně jako já, a bavilo mě to. Zároveň jsem věděla, že začínám a potřebuju ještě nějaký čas, abych se rozvinula. Už tehdy jsem věděla, že budu vždycky dělat hudbu.

Před dvěma lety měla Beverly Knight v Británii docela úspěšný singl s coververzí tvé písně "Keep This Fire Burning". Záviděla jsi jí, že není v žebříčcích tvoje verze, nebo jsi měla radost?

Byla jsem samozřejmě šťastná. Vydělalo mi to nějaké peníze. Když už ale mluvíš o žebříčcích, chtěla bych říct, že to je moc krásný pocit mít hit číslo jedna, ale není to všechno, kvůli čemu dělám hudbu. Je to určité ocenění tvé práce, něco, co k tobě přijde z vnějšku. To důležitější je ale, co cítíš ty osobně. Pro mě je to důležité, píšu písničky od svých jedenácti a když se jim daří v žebříčcích a třeba je i zpívá někdo jiný, je to super. Ale já nedělám hudbu proto, abych byla slavná nebo aby ze mě byla celebrita nebo abych sledovala, jak singly stoupají v žebříčku.

Dobře, opravdu už poslední otázka o žebříčcích. V prosinci tvé poslední album vychází konečně také v USA. Jak myslíš, že se mu tam bude dařit?

Samozřejmě se na to těším. Je to pro mě velká výzva. Vím, jak to v Americe chodí, nepojedu tam poprvé a vím, co mám očekávat. Jsem připravená, určitě víc než dřív, když jsem byla na začátku kariéry. Nemám se čeho bát, albu se zatím daří všude, kde vyšlo. Není důvod, proč by v Americe taky nemělo uspět.

Ve své kariéře jsi už pracovala se spoustou producentů. Ať už patřili k popu - Max Martin, Dr. Luke, nebo později k alternativní scéně - The Knife, Basement Jaxx či Trentemoller. Byla práce s nimi v něčem radikálně odlišná?

Práce s takhle talentovanými lidmi je vlastně vždycky hodně podobná. Ať už dělají komerční hudbu nebo jsou víc do undergroundu. Samozřejmě ale každý z nich je jiný v detailech. A nedají se srovnávat. Ten hlavní rozdíl mezi spoluprací s Maxem Martinem a The Knife je v tom, že já jsem jiný člověk. Jsem starší a vím víc o tom, co chci dělat. To ale neznamená, že bych se za svoji první desku styděla. Pořád si myslím, že je to výborné album a že Max Martin je skvělý skladatel. Pořád jsme v kontaktu a probíráme spolu naše věci. Není to tak černobílé, Max i The Knife jsou skvělí hudebníci.

V posledních letech hlavně v Americe převládá v žebříčcích pop mixnutý s urban soundem. Mám na mysli producenty jako Timbaland nebo The Neptunes. Ty sis už podobnou fází prošla před spoustou let na své první desce. Nemáš třeba touhu se zpátky k černé hudbě vrátit?

Myslím, že černá hudba, hip hop, r'n'b byla, je a vždycky bude součástí toho, co dělám. A je to určitě slyšet i na poslední desce. Třeba "Konichiwa Bitches" bych nikdy nenatočila, kdybych dřív hodně neposlouchala hip hop. Pořád mě to inspiruje a určitě i bude. Teď mi ale přijde, že jsem si vytvořila vlastní styl, dělám si svoji hudbu a asi bych se nechtěla vracet do bodu, ve kterém jsem byla před lety.

Takže nečekáš, až ti zavolá Timbaland a řekne: "Přijď do studia, natočíme něco!"

Ani ne. Teď se cítím spojená s tím, kde zrovna teď jsem, a vystačím si s producenty ze Švédska, kteří jsou mi bližší. Víš, pracovat s velkými jmény mezi producenty vždycky zavání tím, že písničky budou znít stejně jako všechno ostatní kolem.

Musím se přiznat, že jsem docela fanoušek současného švédského popu. Připadne mi to jako třetí největší impérium světového popu - po USA a Británii, a dějí se tam opravdu originální věci. Lidi jako Tough Alliance, Jens Lekman nebo Teddybears dělají absolutně neuvěřitelné kousky. Čím to je, že se popu ve Švédsku tak daří? Že je tak zajímavý, neobvyklý a zároveň úspěšný?

Fakt nevím. Možná by měl někdo udělat pořádný průzkum a zjistit, proč to tak je. Hodně lidí se mě na tohle ptá a nikdy nedokážu pořádně odpovědět. Ten stav, ve kterém je švédská populární hudba právě teď, je výsledkem souhry spousty věcí. Vláda podporuje lidi, kteří chtějí dělat hudbu, ekonomicky je to taky ideální prostředí pro kulturu a hudebníky. Máme tady program, který se jmenuje "komunitní hudební škola", což jsou místa, kde děti můžou hrát zdarma na hudební nástroje už od druhé třídy. No a nebo je to tím, že je tma a lidi nemají nic jiného na práci. Nevím. Těžko to přesněji vysvětlím.

Můžeš nám doporučit nějakého švédského interpreta, na kterého bychom si měli dát dobrý pozor?

Určitě jedna zpěvačka. Je jí osmnáct a jmenuje se Lykke Li. Má skvělý hlas a je hodně talentovaná.

A nebudeš vydávat mladé talenty na svém labelu Konichiwa Records?

Ten label je jen pro můj materiál. Nemám teď žádnou touhu být šéfem hudebního vydavatelství. Nemám na to čas. Label vznikl jako můj únik od velké firmy, víc s ním zatím nechci dělat.

Když deska vyšla v Británii, tak jsi pro staré singly natočila nové klipy. Proč?

Deska je dva roky stará a připadlo mi, že i ty klipy už vlastně zestárly. Měla jsem nějaké nové nápady a chtěl jsem je použít. Aby to lépe zapadlo do stylu desky. Není to o tom, že by se mi ty klipy nelíbily, jsou skvělé. Ale ostříhala jsem si vlasy a udělali jsme i nový obal desky, takže jsem se rozhodla natočit je znovu.