Už na debutové desce "Green Eyed Soul" se Sarah Connor pokusila o syntézu komerčního popíku, r'n'b a soulu, na kterém, jak ona sama přiznává, vyrůstala. Výsledkem byla laciná a podlézavá směska, kterou ale naneštěstí mládež hltající stránky Brava udržela v německé Top Ten hezkých pár týdnů. U dalších dvou počinů to vypadalo podobně, snad jen rozporů mezi zpěvaččiným reálným umem a globálními ambicemi přibylo. K Sářině smůle se pak tento konflikt nejvíce projevuje právě na její novince "Soulicious".

Vlastně už název desky napovídá, cože se to bude servírovat. S velkými soulovými jmény si ostatně před časem potykala už kolegyně Christina Aguilera. Obecně se dá tvrdit, že v současné retro moderní vlně se vůbec čím dál víc dostává na jména jako Aretha Franklin, Glen Miller a další. Mohlo by se tak zdát, že sličná německá krasavice to konečně vzala za správný konec a svým novým počinem se vydala na cestu ke zlatému rounu současné popmusic. Bohužel, v jejím případě je ale tato cesta spíše hrbolatým, obtížně schůdným terénem, na jehož konci přichází velká úleva, ale zároveň nulová odměna.

"Soulicious" se během celého hracího času tváří jako zvukově perfektní a pěvecky slušně zvládnutá placka. Dejme tomu, že tady černé puntíky přidělovat nebudu. Horší to ale bude, pokud se člověk zamyslí nad uměleckým zpracováním písní. Pojem zpracování bych zde z respektu k původním autorům snad ani neměl použít.

Sarah Connor a její tým totiž docela (s)prostě vzali čtrnáct největších soulových balad, aby je následovně prohnali v hi-tech vybaveném studiu, přidali zpěv a to celé, zabalené v laciném obalu za pár stovek euro, poslali do regálů, aby zase na chvíli bylo co do huby. Výsledkem je naprosto nepotřebná, nudná a do průměrného posluchačského vkusu se navážející deska, která jen parazituje na úspěchu oněch přezpívaných. Pokud je pak vystaven poslechu nějaký znalec v oboru soulu, musí ho notně píchnout u srdce pokaždé, když si byť jen na moment vybaví chladně odosobněnou "Son Of Preacher Man" či pěvecký unisex v "Sexual Healing".

Pamatuji se na jeden rozhovor s Karlem Gottem, v němž označil Sarah Connor za velký talent a možná i budoucnost evropského popu. Faktem zůstává, že smysl pro humor je jednou ze slavíkových nezpochybnitelných předností.