Britsko-irská dvojice VNV Nation sama sebe řadí do taneční odnože stylu electronic body music. Spolu s ním je však v její tvorbě rozpoznatelný vliv synth-popu či trancu. Ačkoliv může pro někoho tato kombinace působit na první pohled lákavě, opak je pravdou.
Je až s podivem, kdo všechno se dnes hlásí do řad electronic body music. Až někdy zůstává rozum stát. Možná je to ale tím, že ne každý má jasnou představu, co to
íbíemko vlastně je. Faktem zůstává, že za dobu svojí existence tento styl urazil pořádný kus cesty a z mého pohledu má svoje nejlepší roky už dávno za sebou. Nicméně dost pochybuju, že ti, kdož stáli u jeho zrodu, u něj stojí i dnes. Když se dívám na tvorbu dvojice
VNV Nation, tak mám pocit, že už v podstatě vůbec nezáleží na tom, jakou hudbu kdo dělá, jako spíš na image, jakou si k tomu zvolí.
Zasvěcené asi překvapí, že tato dvojice pochází z Velké Británie a Irska. Skutečnost, že přesídlila do Německa, respektive do Hamburku, už překvapí podstatně méně. Vždyť právě na západ od našich hranic se stylům, jako jsou industrial, EBM a dalším odrůdám okrajové taneční hudby, co se zájmu fanoušků týče, daří snad nejlépe z celé Evropy.
VNV Nation sami sebe sice řadí k taneční odnoži electronic body music, ovšem čekáte-li další šílence, jako jsou mexičtí
Hocico nebo
Suicide Commando, budete nemile překvapeni. EBM je v jejich produkci zastoupeno snad jen temným, tanečním beatem a monotónním vokálem. To ostatní obstarávají melodické plochy a rytmické gradující přechody, jaké už v polovině devadesátek zněly obehraně.
Obecně by se dalo říct, že dvojice Ronan Harris a Mark Jackson se brodí jednou nohou v páchnoucím bahně pochybného synth-popu a v bublajícím marastu halového trancu nohou druhou. Výsledek jejich práce potom zní, jako kdyby si němečtí pseudotechnaři
Scooter dali dostaveníčko s ještě nezletilým Davidem Gahanem a společně se sjeli ketaminem.
Dvojice se 6. září představí pražskému publiku a já se na okamžik přistihl, jak uvažuju, že se na jejich vystoupení půjdu podívat. Ne však ze zájmu o hudební produkci, ale čistě ze zvědavosti, jaké publikum se na koncertě sejde. Jedná se o to, že pro černooděnce v kapsáčích s vojensky střiženými vlasy, a vůbec pro příznivce elektro-industiralu, budou
VNV Nation příliš povrchní, příliš taneční a celkově nevěrohodní. Clubbery ve slunečních brýlích tančící s plastovou lahví v ruce zase odradí temnota jejich zvuku a jistá zahleděnost do sebe. Takže se naskýtá otázka: komu je hudba
VNV Nation vlastně určena?