Jedna barová stolička, stojan s mikrofonem, dvě odposlechové bedny, nic víc, nic míň na pódiu není. Očekává se příchod jedné z největších muzikantských hvězd Blízkého Východu. Akropolis se proměňuje v Babylónskou věž, mezi španělskými a hebrejskými větami občas problikne angličtina, česky je možno pokonverzovat jen s barovou obsluhou. Napětí v klubu stoupá, pár minut po anoncovaném začátku obchází diváky pořadatel Jiří Smrček a decentně je vybízí k přesunu do sálu, David Broza se chystá na pódium.

David Broza není člověk. Sice tak trošku vypadá, ale nesmíme podlehnout povrchnímu dojmu. Je to pečlivě zkonstruovaný tvor, který vypadá jako Izraelec a není to Izraelec, vypadá jako Španěl a není to Španěl, žije pro jistotu v USA, tam má ideální prostředí k tomu, aby splynul se spoustou jiných exotů, tam se jeho výjimečnost ztratí. Od nás lidí se liší už svou fyziognomií. Kromě čtyř údů, na které jsme zvyklí mu kdesi u srdce vyčuhuje nová, pátá končetina, jež vyrůstá na vlastním těle, které je jako parazit přirostlé k původnímu tělu. Aby nám pozemšťanům připadal co nejpřirozenější, je tato část těla připodobněná tvaru kytary. Pro lepší orientovanost zde nazývejme tento nástroj kytarou; ale kytara to není, vždyť na tu přeci nejde hrát tak ďábelsky, jak to David Broza dělá.

Ano, po virtuózní stránce je to génius. Byl stvořen tak, že nejpřirozenější pozice pro něj je posed na barové stoličce, s tělem omotaným kolem kytary. To, co na ní předvádí v instrumentálních skladbách, je téměř neuvěřitelné. S kytarou souznívá v dokonalé harmonii, zachází s ní skutečně jako s přirozenou součástí těla. Základ jeho hry tvoří rytmy španělského flamenca, které je však dochuceno něčím speciálním, něčím těžko pojmenovatelným. Je v tom jistý díl klezmer melodičnosti, po formální stránce (střídání a opakování motivů po vzoru sloky a refrénu) je to blízké klasickému formátu rock'n'rollu. Snad aby na sebe nevztahoval příliš velkou pozornost - aby někdo nezačal zkoumat jeho původ - uzemňuje svou virtuozitu melodickým uhlazeným zpěvem a standardními písničkářskými postupy. Tyto skladby ve tvaru klasických písniček na koncertě převažovaly, což sice ocenila poměrně silná klaka izraelských domorodců (když Brozovi předzpívavali texty, působili dojmem, že jich je v sále většina), na druhou stranu našinci splývaly, neboť texty, které zde hrají určitě velkou roli, člověk neškolený v hebrejštině či španělštině zkrátka nemá.

Vzhledem k tomu, že u nás hrál poprvé, playlist tvořil reprezentativní vzorek z jeho dosud patnácti vydaných alb (první z nich pochází už z roku 1978), s lehkým akcenten na poslední (španělskou) desku. Nesmělost a částečný strach z neznámého prostředí, se kterým před domněle neznámé publikum předstupoval, z něj během pár písní opadl (zvláště po zjištění, že je mezi svými) a ovace, které ke konci od přibližně dvousetčlenného davu sklízel, daly jasný signál tomu, že si jeho hudba u nás našla a najde své příznivce a že úspěch tohoto koncertu, který se bezesporu rozšíří, přivede na příští pražské vystoupení mnohem více diváků.

David Broza, 14.9., Palác Akropolis, Praha