Je za námi jubilejní dvacátý ročník východočeského Woodstocku. Festivalu, kde se chodí spát za svítání a vstává se slepicemi, kde najdete žánrově nesmírně rozmanitý program a kde se téměř nesetkáte s jinak všudypřítomnou komercí. Trutnov Open Air opět ukázal, že si dokáže udržet svoji nezávislost.
© Robert Macháček / musicserver.cz A tu sympatickou nezávislost, která se projevuje například netradičním výběrem interpretů, přijelo podpořit opět velké množství více méně alternativně naladěných lidí, dredařů, novodobých hippíků, punkáčů, folkařů, vyznavačů ska i jiné fajn muziky. Ani tentokrát se Trutnov nesnížil k lacinému podbízení se wohnutými či divokými kapelami, které vlastně zaručují nával fanoušků kamkoliv, a naservíroval dychtivému publiku známější i takřka neznámé interprety napříč všemi hudebními žánry, které neuslyší na každé akci podobného rázu. Hlavně proto je Trutnov u nás tak jedinečný.
Letos se oslavovalo i truchlilo
Dvacet let je pěkně kulaté výročí, které přímo vybízí k určitému bilancování. Organizátoři se tedy rozhodli co nejvíce vrátit ke kořenům a zavzpomínat na uplynulá léta společně s kapelami, z nichž většina už okusila atmosféru kultovního trutnovského klání. Přidalo se k tomu ještě další, opět zakulacené jubileum - uběhlo třicet let od podepsání Charty 77, jejíž mnozí signatáři mají dokonce s festivalem co dočinění. Proč tedy obé nespojit, náčelnickou čelenku dostal letos po právu
Václav Havel.
Jedním z hlavních cílů trutnovského festivalu je boj s neúprosnou komercí, zatím úspěšně se snaží zůstat ve svých zajetých kolejničkách. Na rozdíl od jiných festivalů, které propadly megalomanii, kterou často nepochopitelně pokládají za známku kvality, zůstává Trutnov více méně stejný a věrný svému placu. O své bojiště by však paradoxně mohl přijít kvůli výstavbě supermarketu, což je bohužel majiteli pozemků pokládáno za výnosnější podnik než pochybná hudební akce jednou ročně. Výnosnější pravděpodobně ano, přínosnější rozhodně ne. Bylo by smutné, kdyby ten mnohaletý boj za opravdovou svobodu i odvážné prošlapávaní cestiček skončil jediným obchoďákem. Bojiště prostě k festivalu patří, bez něj by to nebylo ono.
Sice začíná být cítit, že areál není nafukovací a jen stěží pojímá rok od roku stále početnější publikum. Možná by však stačilo jen trochu utáhnout stavidla, pohlídat tok proudících návštěvníků a nechat někoho za branami. Amfiteátr letního kina pojme poměrně hodně lidí, ale i on zná své limity. A další scény jsou podstatně menší, takže se často na někoho nedostane a ten zůstane trčet mimo stan, kde toho bohužel moc neuslyší.
Den nultý: Večírek pro nedočkavé s headlinery
První nadšenci vyrazili směr Trutnov již o týden dřív, aby zabrali nejlepší místa na rovince u vchodu a naladili se na správnou vlnu. Největší vlna však dorazila na čtvrteční neoficiální začátek. Odpoledne byla louka stanového městečka ještě poloprázdná, mohli jsme si dokonce dovolit ten luxus zajet auty doprostřed a postavit si v dolíčku s relativní rovinkou tábor. O pár hodin později už jsme se vzdali naděje, že bychom mohli odjet dříve než v pondělí ráno. Louka se plnila za nepříjemného deštíku opravdu rychle. Stejně jako loni měly na rozehřívacím večírku vystoupit kapely, které jste na plakátech našli hodně výrazně a tučně vytištěné. Tak trochu podpásovka pro pracující.
© Robert Macháček / musicserver.cz Brány areálu se otevřely kolem šesté, fronty před třemi turnikety však byly nekonečné. Naštěstí přestala nebesa vyhrožovat a déšť ustal. Ti šťastnější, kteří se dostali dovnitř ještě před začátkem koncertů, vyrazili za občerstvením, jehož nabídka byla poměrně velká a za tradiční festivalové, tedy ne zrovna nejnižší ceny. Kdo však nechtěl příliš zatížit svoji peněženku, mohl si solidně vydělat na sbírání kelímků. A protože Trutnov se snaží neničit přírodu, letos se používalo i speciální bionádobí, které se nerozkládá nekonečných tisíc let jako obyčejný plast. I to se vykupovalo.
Dokud jsou peněženky ještě nadité, je takovou příjemnou povinností pořídit si z festivalu suvenýr na památku, výběr byl veliký: tričko oblíbené kapely, originální festivalové tričko s jubilejní dvacítkou či podobiznou náčelníka Václava Havla, korálky, náušnice, vtipnou placku, orientální hadry... Je jedno, že už druhý den se většina slečen promenádovala v podobných šatech a ověšena podobnými korálky, festivalová móda je už taková.
Zácpa u hlavní brány postupně prořídla a
Monkey Business odstartovali ten čtyřdenní, nabitý hudební maratón. Naštěstí už fungovala hlavní scéna, ne jako vloni, kdy se lidé mačkali na Kiling Joke ve stanu druhé stage.
Billy Gould reprezentoval kapelu
Faith No More. Symbolické ohlédnutí do historie na cenné trutnovské prvenství –
Faith No More totiž v devadesátých letech vystoupili jako vůbec první zahraniční skupina na českém festivalu. Nicméně Gouldovi
Harmful, dunivý a těžkopádný rock postavený na výrazném, leč trochu tuctovém Billyho zpěvu, rozhodně nezaujali publikum natolik jako hravá hudba formace
New York Ska Jazz Ensemble, na kterou se vesele tančilo do noci.
Den první: Bez Kulínského a s indickými bubny
Páteční ráno se netvářilo vlídně, probudilo nás bubnování kapek do stanu. Drahnou chvíli to vypadalo, že jsme s kamarádkami udělaly chybu, když jsme si zabalily jen několikery letní šaty. Naštěstí se v průběhu dopoledne rozjasnilo a sluníčko vysvitlo dokonce ještě před oficiálním začátkem avizovaným na dvě odpoledne. Takže bylo času dost na nákup ve městě, procházku areálem s prohlídkou všech obchůdků a jejich sortimentu, zastávku u stanu Hnutí Duha a jiných neziskovek, ochutnávku vegetariánské stravy u Hare Krishna i na sháňku po programu, který měl vyjít až někdy po obědě.
Nebyl by to Trutnov, kdyby nám nepřipravil netradiční start, o který se postarala uniformovaná děvčata z
Bambini di Praga. Plakáty slibovaly mistra Kulínského, nicméně soubor dorazil bez něj, pouze pod dohledem paní Kulínské. Do telefonu svou absenci Kulínský omlouval nějakými nečekanými a neodkladnými záležitostmi. Všem nám ale bylo jasné, že zákaz je zákaz a mistr se nesmí k děvčatům přiblížit. Jinak odpolední program nenabízel nic nevšedního.
Sluníčko začalo pálit, takže jsme uvítali vedle piva i točené nealko, konkrétně malinovku a její osvěžující chuť s umělými sladidly. Špatný nápad nebyla ani točená zmrzlina.
© Robert Macháček / musicserver.cz Nejen punkery zabavili nesmrtelní
Visáči, prach vířil vzduchem, když se radostně poskakovalo na skáčko. Na to nejlepší jsme si museli počkat až do pozdních hodin. Amfiteátrem se rozduněly orientální bubny indicko-pakistánské formace
The Dhol Foundation, na kterou si mnozí vzpomenou z loňského ročníku. Na druhu scénu se vydali příznivci čím dál populárnějšího písničkáře
Xaviera Baumaxi. Ten je pověstný tím, že se s ničím nepáře, bohužel se nepáral ani s tímto koncertem a pod vlivem většího než malého množství alkoholu zahrál jen pár písniček, projevil svoji špatnou náladu a naštvaně vrčel na okolí.
Den druhý: Jak Kubiška hravě předčila hvězdy
V sobotu nás ze stanů vytáhlo nepříjemné sluníčko, které nezalezlo po celý den. Což by tak nevadilo, kdyby však nedošla malinovka. Docela brzy. Ti nejodolnější nebo ranní ptáčata už si mohli užívat program od devíti ráno. Sobota se však rozjížděla příjemně pomalu. V hospodské scéně byly promítány dokumentární filmy o festivalu. V poledne byla odsloužena tradiční netradičně pojatá bohoslužba s písničkářským doprovodem.
Magor předčítal své básně. Většina návštěvníků však dala přednost chutnému obědu v pořádné restauraci ve městě, festivalová strava nedělá zrovna dobře na střeva.
Přes odpoledne se vegetilo a odpočívalo pokud možno ve stínu, sluníčko ubíralo sílu, ale přesto se našli tací, co si rádi zaskotačili v kotli třeba na
Sto zvířat. I tento den platilo, že všeobecně nejlákavější program začíná se soumrakem. Osmá hodina večerní patřila písničkářům.
Jiří Schmitzer pobavil svým specifickým a svérázným humorem. Jeho vtípky jsou sice pořád stejné, ale nikomu to nevadí. Pro ty otrlejší zahrál samotný kníže pornofolku,
Záviš. Jeho oddaní fanoušci se sešli u hospodské scény, lépe řečeno snažili se namačkat pod střechu stanu.
© Robert Macháček / musicserver.cz Kocábův hybrid
Pražského výběru stále vyvolává rozporuplné reakce. Já tomu na chuť nepřišla, postrádám v tom tu někdejší hravost, melodičnost i lehkou nadsázku, místo toho slyším jen prvoplánový nářez. Největší sláva pro tenhle večer patřila zaručeně
Martě Kubišové, která vystoupila s kapelou
Golem. Na úvod se snažila očistit
Václava Neckáře, který je teď propírán kvůli údajné spolupráci s STB a měl vystoupit na festivalu, ale nakonec nedošlo pod vlivem těchto událostí k podepsání smlouvy. Pak svým krásným sametovým hlasem udělala radost početnému auditoriu, které si prozpěvovalo s ní a aplaudovalo.
Následující trio
The Young Gods, slavná elektronická kapela ze Švýcarska si, rozhodně nevysloužilo takovou nadšenou odezvu publika, které je pozorovalo spíše rozpačitě. Ukolébavkou na dobrou noc byla stálice festivalu, kultovní
Plastic People Of The Universe. Energii do nás nenapumpoval ani
Tony Ducháček s
Garage, jen "Muchomůrky bílé" věnované Mejlovi se dočkaly nadšené odezvy a pobrukujících vytrvalců. Ti, co vydrželi, si mohli k ránu zapařit na
Vítkovo Kvarteto, které vypustilo svého démona s Petrem Korálem jako backvokalistou.
Den třetí: Odpadky a nekonečné trutnovské Rio
I nedělní ráno bylo plné hřejícího sluníčka. Bylo načase vystát si frontu na sprchy, které přivezli Greenpeace a vodu ohřívali tím nejšetrnějším způsobem - solárně. Ještěže svítilo slunce. Ale koupel byla více než příjemná. Hudební program začal opět brzy, mezi haldami odpadků, které se v areálu za ty tři dny nashromáždily a nikdo se neobtěžoval s jejich úklidem, postávala během dopoledne ale jen hrstka nejčilejších. Polední bohoslužbu doprovodila svérázná písničkářka Dáša Vokatá, ke které se přidal i dětský hippie sbor
Svatý Pluk. Musím uznat, že takováhle forma zaujme i mnohé bezvěrce.
Trochu složitějším na konzumaci byl
Marián Varga se svými varhany, který nemá daleko k vážné hudbě. Naproti tomu
Krucipüsk opravdu nevyžadují náročné posluchače, takže jejich následující vystoupení bylo pro mnohé takovým odpočinkem pro mysl. To já v takových chvílích dala přednost meditativní scéně u Hare Krishna. Je neuvěřitelné, jak dlouho tam člověk vydrží sedět a poslouchat jejich posvátnou mantru. Časem si začne prozpěvovat s nimi, nakonec skončí poskakující u pódia. Když už ho ty nekonečné, takřka hypnotické písničky, jedna jako druhá jen s malými změnami v rytmu přestanou bavit, ochutná pochoutky z Govindy a pln energie se může vydat zase k dalším scénám.
Třeba na
Ivana Mládka a jeho Banjo Band, kteří se těšili opravdu velkému zájmu. Svým humorem zaplavili celý amfiteátr, který si s chutí zazpíval nejen
Jóžina. Lidem vážně stačí ke štěstí málo, často míň, než byste čekali. Na zábavu a chytlavé rytmy se chytí každý. A přesně tak vypadal zbytek večera, noci, festivalu. Hudební festivaly jsou únavné, Trutnov ještě ke všemu patří k těm nejnabitějším, tudíž nejúnavnějším. Není tedy divu, že se velká část návštěvníků rozhodla vydat domů už v průběhu neděle a nechala si ujít energické, exotické taneční zakončení. Jen po sobě zanechala odpadky, množství prázdných lahví a proleželé seno na louce. Nadějná nová česká kapela
Prague Ska Conspiracy s živočišnou zpěvačkou nažhavila pozůstalé.
© Robert Macháček / musicserver.cz Pak se v podobném duchu pokračovalo na
United Flavour.
Boban i Marko Markovič Orkestar nabudil usínající publikum, na kterém se již dost silně začala projevovat neúprosná únava. Komu se nechtělo spát a balkánská dechovka neodpovídá jeho gustu, určitě nepohrdnul koncertem
Buty. Ta s menší přestávkou na cigárko vydržela hrát hodně dlouho, přesně jak slibovala. Ale vyplatilo se počkat i na úplný závěr s brazilskou formací
Afoxé Loni. Rozhodli se proměnit Trutnov ve své rodné Rio, nejdříve prošli průvodem město, pak vyčarovali autentickou atmosféru s tancem i ohněm přímo v areálu. Brazilské tam-tamy se nesly nocí ještě hodně dlouho.
Zapomeňte alespoň pro jednou na nakupování
Trutnovský open air má prostě jedinečnou atmosféru, jakou jsem ani zdaleka neobjevila na žádném jiném festivalu. Je svůj a svým způsobem pro všechny, pokud vám tedy nevadí ty odpadky, ve kterých se brodíte, a červený prach, někdy bláto. Takže doufám, že se najde dost těch, kteří podepíší petici a budou bojovat za záchranu Bojiště. Přišli bychom o nenahraditelnou kulturní památku.
Trutnov Open Air, Trutnov, 16.-19.8.2007
Rozsáhlou fotogalerii z festivalu
najdete zde.