Funeral For A Friend ještě donedávna patřili mezi nejviditelnější představitele screamo-punku. Na svém letošním albu "Tales Don't Tell Themselves" se však pokusili vymanit z této hudební škatulky. Vydali se jinou cestou a pro nedočkavé fanoušky připravili čistě rockové album.
7/10
Funeral For A Friend - Tales Don't Tell Themselves
Skladby: Into Oblivion (Reunion), The Great Wide Open, The Diary, On A Wire, All Hands On Deck, Raise The Sail (Part 1.), Open Water (Part 2.), Out Of Reach, One For The Road, Walk Away, The Sweetest Wave
Celkový čas: 40:50
Vydavatel: Warner Music
Funeral For A Friend se na svém novém albu vydali po stezce, kterou před nimi už šlapalo mnoho jiných stylově příbuzných kapel. Mám na mysli tu známou pouť od původních téměř metalových poloh, prosycených prachem a potem sklepních zkušeben, až k uhlazenému, zářivě nasvícenému kytarovému popu. Všichni víme, že tahle pouť zlomila vaz už nejednomu hudebnímu spolku.
Pro názornost není od věci oprášit čtyři roky starou "Casually Dressed & Deep In Conversation" a porovnat s letošní novinkou. Zatímco v dřívějších letech si kapela vydobyla jméno svým balancováním mezi hardcoreovou agresivitou a popovou melodičností, "Tales Don't Tell Themselves" je už čistě rocková deska. Struktura skladeb se zpřehlednila, a zpřístupnila se tak i nevyhraněnému posluchači, který výraz
screamo v životě neslyšel. Marně bychom tady tudíž hledali původní syrový zvuk kytar či hrdelní emotivní chraplák. Co však zůstalo, je vypjatý vokál Matta Davise.
Kromě úvodní "Into Oblivion (Reunion)", která za účelem otevírání alba byla snad složena, uvízne v uších hned při prvním poslechu "On A Wire" se svým pozvolným rytmickým nástupem. Za povšimnutí jistě stojí i předposlední "Walk Away" ozdobená motivem chytlavým jak uschlé bodláčí na kolenou mančestráků při vrávoravé cestě ranním parkem domů.
Co však postrádám, je aspoň náznak hardcoreové osobitosti či punkové ušmudlanosti. Nutno si ovšem uvědomit, že těmito ingrediencemi
Funeral For A Friend nikdy příliš neplýtvali a s grácií sobě vlastní je přenechávali hlavně kolegům, jimž se projít mezi futry zmíněných zkušeben nikdy nepodařilo. (Nebo o to ani nestáli). Nicméně tyto atributy už nejspíš navždy zůstanou zaskleny ve sterilní producentské dokonalosti a chirurgické preciznosti. Všechny drobné vady na kráse byly zarovnány, vyhlazeny a opatřeny nadýchanými a provoněnými aranžemi, jaké umí vyrobit jen velká nahrávací studia.
Opět se naskýtá otázka, do jaké míry se v souvislosti se zvukem alba dá mluvit o přirozeném hudebním růstu a do jaké míry to je kalkul, ať už ze strany vydavatelské firmy, či muzikantů samotných. Faktem ovšem je, že "Tales Don't Tell Themselves" je slušné rockové album s obstojnou porcí hitů, jaké nevychází každý měsíc.