© facebook interpreta
Dan Hájek: The Farm - Spartacus (1991) K této desce se velmi rád vracím, je na ní totiž přesně zachycen ten typický britský indiepopový drive počátku devadesátých let. Hitovka "All Together Now" udělala z The Farm hvězdy a jejich prvotina "Spartacus" se v aprílovém měsíci vyšplhala na číslo jedna zdejší albové hitparády. Samotný singl se dočkal mnoha úprav, vydání a v roce 2004 byl dokonce vybrán jako pomocník pro fanoušky a fotbalisty na portugalském evropském šampionátu. Ústřední dvojice Peter Hooton a Steve Grimes byla hnacím motorem a skladatelským středobodem téhle liverpoolské bandy. S dalšími deskami ("Love See No Colour" a "Hulaballo") se jim již tolik nedařilo, takže doporučení směřuje spíše k nějakému tomu výběru (mají jich vícero) nebo si můžete vybrat přímo jednu ze dvou reedic "Spartacuse" s náloží remixů.
Nejlepší skladby: "How Long", "Groovy Train", "All Together Now"
Ondřej Michal: Sayag Jazz Machine - Anachromic (2004) Již dvakrát se objevili na tuzemském pódiu a pokaždé se jednalo o výživné vystoupení, které se rozhodně nedalo absolvovat jen tak v sedě s nohama v klidu. Sayag Jazz Machine je francouzské seskupení, jemuž se daří zábavně kombinovat nastokrát zpřelámané (chvílemi poměrně temné) beaty společně s živými nástroji, jako jsou akordeon, xylofon, klarinet, kontrabas nebo flétna. Výsledek potom zní, jako by Miles Davis slupnul extázi a do toho čichal poppers. Nedílnou součástí jejich koncertů jsou projekce, jakoby útržky černobílých filmů ze třicátých let, propletené a poskládané do abstraktních mozaik a koláží. Album "Anarchomic" vyšlo před třemi lety a skladby, jež mají v živém provedení ráz strhující drum'n'bassové jízdy, na albu působí víceméně chilloutovým dojmem, ovšem s podmanivým jazzovým nádechem.
Nejlepší skladby: "Dallas", "Zapata"
Pavel Novák: Gloria Estefan - Abriendo Puertas (1995) Zatímco na své první španělsky zpívané desce "Mi Tierra" se Gloria Estefan věnovala kubánské hudbě čtyřicátých let, na té druhé se pustila do mnohem tradičnějších latinskoamerických stylů. A zatímco sama už byla členkou skladatelské síně slávy, zcela se tentokrát svěřila do rukou kolumbijského skladatele Kike Santandera. Díky němu dominují kolumbijské rytmy jako vallenato, cumbia nebo chande. Zároveň jsou svou tradiční hudbou zastoupeny i státy jako Venezuela (tambores), Kuba (salsa, son), Panama (pompa) a mnoho dalších. Zcela zaslouženě jí tento počin, stejně jako její další španělsky zpívané desky, vynesl Grammy v kategorii Best Tropical Latin Performance za titulní skladbu "Abriendo Puertas". Mým favoritem je ale "Farolito" založená na kolumbijském stylu currulao, obohacená o řadu typických nástrojů a lehce ovlivněná i africkou hudbou.
Nejlepší skladba: "Farolito"
Tomáš Parkan: Wabi Daněk - Valašský drtivý styl (1999) Je doba letních folkových festivalů a protože se letos zřejmě na žádný nedostanu, vynahrazuji si to alespoň poslechem folkových desek. Nikdy nevynechám "Valašský drtivý styl" Wabiho Daňka. On je to v podstatě záznam koncertu, ale vedle těch vážných a profláklých hitovek jako "Píseň, co mě učil listopad" nebo "Outsider Waltzu" na něm zaznělo dost "nových" písniček založených na hodně humorné notě (viz nezapomenutelná předělávka "Quantanamera" jako "Franta má péra"), pár lidovek a taky několik říkanek, kterým Wabi říká veršotepání. Na desce nechybí kytarista Miloš Dvořáček, jenž se nestará jen o skvělý hudební doprovod, ale i o další várku humoru. Netvrdím, že to je nějaká špičková deska, ale o umělecké ambice tu ani nešlo, je to zkrátka album pro zábavu a v tomto ohledu je skvělé.
Nejlepší skladba: "Franta má péra"
Honza Průša: Punk's Not Dead (1990) Léto je hlavně období festivalů a k těm patří především zábavná hudba. V létě se také častěji vracím k albům, které jsem svého času poslouchal pořád dokola, a zjišťuji, zda fungují i dnes. A to je také poměrně zábavné. Tentokrát jsem si zavzpomínal na počátek 90. let, kdy různá hudební vydavatelství pustila do světa několik punkových kompilací s domácí (rozuměj československou) muzikou. Jednou z nich je i "Punk's Not Dead", deska která představila osm kapel, z nichž mne slovenské braly vždy o něco víc než české. Davová Psychóza, Slobodná Európa a především Zóna A byly v té době tím nejzajímavějším, co československý punk nabízel. Pozadu nezůstávali ani Visáči, ZNC nebo E!E. Je s podivem, kolik z těch kapel vydrželo (i přes různé personální kotrmelce) až dodnes. A ta deska působí i po sedmnácti letech dost svěže. Doporučuji ji nejen pamětníkům.
Nejlepší skladby: "Červená armáda", "Som ten", "Bylo nebylo", "Noviny"