Ještě než se budeme věnovat novince, vrátím se k první desce Ďáblova stáda. Myslím si, že měla poměrně úspěch. Čekali jste to?

David Landštof (DL): Já ne.
Wabi Daněk (WD): Popravdě řečeno, já když jsem to poslouchal, tak jsem si říkal: Asi by si to mělo najít posluchače. Takže do jisté míry, asi tak na sedmdesát procent, jsem čekal, že se to chytne.
DL: Tak to já jenom na těch třicet.
WD: Jo? No vidíš to, tak jsme dali dohromady sto... (smích)

Trampská hudba tady byla skoro takové pejorativní označení...

WD: Ano, kotlíkáři...
DL: Umaštěný...

Nesetkali jste se během vzniku první a potom i druhé desky s pochybnostmi, jestli ten projekt má vůbec smysl?

WD: Pokud se mě týče, tak jsem to nedělal na kšeft. Já to dělal hlavně proto, že se mi s těma lidma dělá dobře a že to byla záruka, že se čtyři dny budu skvostně bavit a přitom něco smysluplného udělám. No a taky člověk to vlastně točí pro svoji potěchu, ačkoliv to nezní příliš ekonomicky.
DL: Však ono to tak je. V podstatě skoro s každou deskou skoro všech muzikantů je to tak, že už to dneska dělají spíš pro potěchu a pro nějakou potřebu tvořit. Neměli jsme... nebo my jsme aspoň s Pepou (Josef Štěpánek, spoluproducent a aranžér alba - pozn. red.) nezaregistrovali žádný negativní reakce...

Co bylo impulsem pro další desku? Bylo to přirozené pokračování?

DL: To ne, tam byl impuls ten, že nám se chtělo něco dělat, a vlastně nebylo co. A my jsme nechtěli za každou cenu dělat něco jenom proto, abychom spolu byli. Proto jsme si zahráli pár koncertů, tak jsme se viděli. Ale ten impuls byl, že jsme zjistili, že Michal Bystrov, což je publicista, spisovatel, zná vlastně příběhy těch písniček, co jsme natočili - zná to jejich pozadí. Jsou to neuvěřitelný příběhy a on je osvětluje ve svých publikacích a to jsme si řekli: No, člověče, tak to je zajímavý. Pojďme udělat desku. Nebude to ryze trampský. I když to k tomu má velmi blízko, ale je to spíš i lidový. Takže jsme se dali do kupy s Michalem Bystrovem a s ním potom vybrali písničky společně.

Proč se změnilo osazenstvo Ďáblova stáda?

WD: Já vlastně ani nevím, proč třeba Šárka Adámková nepokračovala. Ale ona má svoje.
DL: Teď vydala sólovku.
WD: Ano, vím o ní. Takže má svoje projekty a časově jí to nevycházelo.
DL: No, a taky jsme si říkali s kolegou Štěpánkem, že bychom to chtěli pojmout trošičku jinak, právě víc hospodsky. Proto jsme teda taky zajeli do tý hospody, kde jsme natáčeli. Chtěli jsme třeba víc využít fantastickýho muzikanta Honzu Kořínka, což je fenomenální hráč na piano, ale taky na hammondky. On je extratřída světovýho formátu, takže i z toho důvodu místo holek, které máme všichni strašně rádi a těšíme se na ně, je tam on a další muzikanti. Neznamená to žádnej konec. Místo holek tam navíc zpívá fantastický vokální soubor Skety, který jinak spolupracuje třeba s Janou Kirschner.

Je možné, že se ještě někdy vrátí ta původní sestava?

DL: Samozřejmě! To je naprosto otevřený těleso, který takhle různě osciluje a kulminuje. Je to čistě jenom tahle deska a je klidně možný, že pokud budou chtít ti ostatní, že se třeba na dalším koncertě sejdeme v původní partě. No minimálně Nožka by snad měl s námi hrát křest. Nožka je Luboš Novotný, skvělej hráč na dobro a pedal steel z Druhý trávy.

Dá se říct, že i změna sestavy byla impulsem pro nový zvuk Ďáblova stáda? Ta první deska je taková hodně syrová, tahle už si s tím zvukem trošku víc hraje.

WD: No, tak ono to je daný i tím základem, na který se to točilo. Ty písničky jsou trošku jiné tam než tady. Třeba Nožku, teda Luboše Novotnýho, s dobrem bychom potřebovali jen na jedinou píseň, kdežto tam hrál ve všech.

Už jsme to trošku nakousli. Tentokrát se nahrávalo zase trochu jinak, nebylo to ve srubu ani ve studiu, ale v posázavské hospodě. V čem to bylo jiné, kromě toho, že jste měli blíž k vodě?

DL: Kterou jsme bohužel nevyužili, koupačka nakonec nebyla. Já jsem hlásal, že chci každej den, a ne, nepustili mě.
WD: Ono bylo hromada práce. No nepustili, tys nepustil taky, ale on to hlídal i Pepa. Bylo potřeba udělat pět písniček denně - to byla práce od rána do večera.
DL: Bylo to jiný taky v tom, že tam byl lepší přívod elektrického proudu a počasí bylo nádherný. V podstatě furt svítilo sluníčko, bylo vedro, já chtěl koukat na holky, Wabi se chtěl koupat a my byli zavřený hospodě a točili.

Jak těžké je udělat takové "výjezdní" studio uprostřed ničeho?

DL: Samozřejmě že to je mnohem komplikovanější, možná i nákladnější, ale já si myslím, že ta atmosféra, ten genius loci je prostě obzvlášť pro nahrávky tohoto typu strašně důležitej. Já si myslím, že vlastně každý muzikant chce točit tam, kde je mu dobře, a naopak nechce točit tam, kde se mu nelíbí. Tady taky určitě bylo důležité, že ty písničky pocházejí z hospod a přenášejí se po ty generace, v podstatě stovky let, v hospodách, takže dávalo smysl to přenést dál zase v tomto prostředí.

I příroda se nahrávala přímo u Sázavy?

WD: No, příroda je z Posázaví.
DL: Ta je od Foukyho.

Bylo těžké donutit ptáky zpívat zrovna opilého Skota?

WD: (smích)
DL: Oni tam řvali už od rána.

Čili jsem se chtěl zeptat, jestli zrovna tahle písnička byla točená v exteriéru, nebo jak je to namíchané?

WD: Ano, byla, ale přiznejme, já jsem to v tom exteriéru trochu zkonil, takže ptáky jsme tam nechali a já jsem to potom ještě dočistil a opravil ve studiu. Žádná ostuda.

Ďáblovo stádo se teď posunulo trošku stylově. Z toho původního folku a trampské hudby tam najednou slyším blues, rock'n'roll i trošku world music, folk jazz, jak ho známe třeba od Norah Jones, náznaky swingu třicátých let. Jak k tomu došlo, že tyhle styly k vám takto pronikly, a jak se zpívaly Wabimu?

WD: Žádnej problém, protože já jsem na tom vyrůstal. Ale popravdě řečeno, já už jsem tak starej, že možná pamatuju i ten závěr neworleanskýho jazzu. Všechno je to muzika, která mě oslovuje a které i trochu rozumím.
DL: Co se týče rozmanitosti těch žánrů, vlastně jsme se snažili se vrátit k původnímu duchu písní jak textově, což mělo za příčinu i přetextování některých věcí, tak hudebně. Trošku se vrátit k těm kořenům, odkud ty písničky pocházejí. Tím nám například právě pomáhal i ten Michal Bystrov. Říkal: "Podívej - tohle to je původně irská melodie, která se sice v Irsku nikdy nezpívala, ale přivezli ji do Ameriky Irové." Nebo "Špitál U svatýho Jakuba" je původně vlastně neworleanskej pohřeb. Takže jsme se právě i takhle snažili navrátit k tomu původnímu duchu.

Jakou hudbu si pouštíte doma vy?

WD: To vám řekne každej muzikant, že nejlepší muzika je ticho. Jinak si pouštím samozřejmě každou, která je dobrá. Jakoukoliv, která jenom nevyplňuje, která neuráží a která aspoň občas vyvolá takovýto mrazení mezi lopatkama, a je to úplně jedno, jakej žánr. Jak se dřív říkalo vod Bacha po Vlacha.
DL: No, já to mám samozřejmě úplně stejně jako Wabi. To má asi většina muzikantů. A teda jestli konkrétně, tak včera jsem poprvý slyšel nový album Lenky Dusilový, který se mi strašně líbilo.
WD: Já jsem den za tebou, protože já si to pustím teprve dneska.

Na jakým koncertě jste byli naposled jako návštěvníci?
DL: Já to mám jednoduchý. My jsme se teď pokoušeli zachraňovat kino Ořechovka...
WD: O tom jsem četl...
DL: ... takže jsme uspořádali takovej hudební festival, kde se ale promítaly i filmy a hrály tam a vystupovaly kapely. Já jsem tam viděl Keislowski, Ivana Hlase, Mertu, Nylon Jail a OTK - všichni skvělí.
WD: A já teďka přemejšlím, co já jsem... Čoveče, tady v tomhle ohledu jsem prostě troglodyt... No, byl jsem na Nezmarech.
DL: A co v létě?
WD: To jsou ty festivaly, tam slyšíš de facto každého. Takže Slávka Janouška jsem si teďka zase poslechl po letech.

Vrátíme se zase trošku ještě k desce. Ovlivnilo její zvuk, který je tentokrát takový světlejší, s kolika lidma vy, Davide, spolupracujete, nebo spíš to, že jste tentokrát netočili v bouřkách?

DL: No, přesně tak, za A to nebylo v bouřkách, za B...
WD: Jednak tam je větší prostor v tý hospodě, než byl tam.
DL: Je tam větší prostor a hlavně jiná nálada. To určitě neovlivňujou kapely, s kterýma spolupracuju, ale spíš nálada v týmu, což znamená především Wabi a Pepa. Nálada na palubě a vůbec tak obecně byla nějak veselá, že jsme, byť se zabejváme v podstatě ponurými věcmi, tak jsme...
WD ... tak jsme je viděli z té lepší stránky.
DL: Tak, snažili jsme se o nějaký nadhled. To není to správný slovo, ale zkrátka nebrat to tak vážně, spíše přirozeně a zvesela.

Jak vznikly ty další spolupráce? S Radůzou je to jasné, s tou vy koncertujete, takže tam asi slovo dalo slovo. Jak ale vznikla spolupráce s Jaromírem Nohavicou?

DL: To je Wabiho dlouholetý kamarád.
WD: My se známe samozřejmě léta a vážíme si sebe navzájem, nicméně ten prvotní nápad, ten byl Michala Bystrova.

Nechtěl si někdo další zazpívat s Ďáblovým stádem?

DL: Jasně, že jo. Máme tam dokonce nějaký pořadník, no tak uvidíme.

Kdo třeba?

DL: Myslím si, že se to nehodí propálit to takto dopředu. Bůhví, jestli ještě něco budeme někdy dělat. Uvidíme.
WD: Já si myslím, že je to out of order.

Na albu tentokrát chybí alespoň jedna Wabiho píseň, na tom minulém byly "Hudsonské šífy"...

DL a WD: A "Dawson".
DL: No, ne tak zcela.
WD: Ten poslední text je můj. Ale je to logický, protože v době, kdy vznikaly ty písně, který jsou na tomto albu, jsem já ještě nebyl na světě.

Ten syrový zvuk první desky, si vysloveně říkal o vinyl. Uvažovali jste o něm?

WD: Pár dní jsme to probírali, prý jestli bychom to nedali na kazetu, a já říkám: "To né, člověče, ale vinyl by byl bezvadnej". Jenže ono je to komplikovaný. Jestli si cédéčka vydělají na vinyl, bude vinyl.

Tohle platilo o "Příbězích písní". Ale co první album?

DL: To nemůžu vyloučit, ale spíš ne, spíš tu energii budeme věnovat týhle desce.

Jak se vlastně díváte na vzrůstající oblibu černých desek?

WD: Ve mně to vyvolává radostné rozechvění, protože já jsem na nich vyrostl. Na nich jsem si upotil to zlatý album ("Rosa na kolejích" - pozn. red.). Ony sice nejsou tak technicky dokonalý, ale dejchaj. Už ta obálka, co tady na tom malinkým (ukazuje na před námi položené CD) - tam se výtvarník nevyřádí. Ta obálka vinylu je většinou samostatné grafické dílo. Navíc se ta deska musí otočit, aby ji člověk slyšel celou...

... špatně se přeskakuje...

WD: No, takže to je na ní to pozitivní. No, a potom je ne zcela nepodstatný fakt, že vinyl nepřepálíš. (s úsměvem)
DL: No jasně, krásný černý desky. Já jsem zdědil po rodičích i prarodičích veškerou sbírku našich rodinných vinylů, odvezl jsem ji na chalupu, takže si s dětma pouštíme pohádky a spoustu skvělý muziky, včetně vážný hudby.
WD: Mimochodem, když jsem mluvil o tý zlatý desce, tak jsem si myslel, že když teda jsem dostal od Suprafonu Zlatou desku, že to teda opravdu bude na matrici Rosy. Ne, tam byla nějaká vážná muzika, protože to nemělo vůbec ty blanky, to bylo v jednom kuse celá půlka desky.
DL: No, tak stížnost, hned. (smích)
WD: To propereme později. (smích)

Když už jsme u "Rosy na kolejích" - letos jí je třicet let, že?

WD: Ano.

Nezvažoval jste...

WD: Remake?

Snad ani ne remake. Ale poslední dobou jsou populární výroční edice, třeba s demy a tak. Přece jen 30 let...

WD: K tomu třicetiletému výročí jsme udělali pořad v brněnským rádiu, kde ten zvukovej technik vypetrachtoval kdoví kde nahrávky, co jsme si povídali při tom natáčení. Bylo to takové místy až pikantní... Ále bylo toho dost.

Jak se Wabi dostal ke spolupráci na Českém kalendáři?

WD: Velmi prostě. Michal Pekárek, říkal: "Hele, mám tady pro tebe od Horáčka nějakej text. On to vyvěsil na web a tohle si vzal tuším Petr Linhart, ale já to vidím, že bys to měl nazpívat ty."

Jaká to byla zkušenost? Bylo to něco jiného?

WD: Ale tak jo, hlavně jsem se seznámil s Michalem Horáčkem. On je zodpovědnej a pintlich a při tom natáčení si to hlídal všechno.

Co říkáte na výsledek?

WD: Mně se to líbilo. Popravdě řečeno, ty texty jsou všechny chytré a Petrova muzika není vůbec špatná, takže na tom se nedalo už nic vylepšit, to se dalo jenom zkazit. A to sem se pokusil neudělat. (smích)

Dokážete si představit nějakou další spolupráci s Michalem Horáčkem?

WD: Popravdě řečeno, já bych se nestavěl proti, protože on má chytrý texty. Jenom si nejsem jistej, jestli jsme úplně ze stejnýho ranku. Ale na to můžeme mít každý svůj názor.