Trent Reznor je zvláštní osoba. Jeho alter ego Nine Inch Nails funguje již řadu let a on je pořád schopen vytvořit zajímavou nahrávku. Ta poslední "Year Zero" nepřináší zas až tak moc nového, ale temná Reznorova atmosféra plná masových vrahů vás stále a pořád dokola pohlcuje. Mix tvrdého rocku, metalu, eletroniky se střídá s dokonalým efektním brnkáním na piáno. Prostě kouzelná atmosféra. Po hlavní recenzi kolegy Ondřeje Michala, který dal Reznorovi devítku, se o svůj pohled na věc podělí desítka dalších redaktorů. Známky se pohybují mezi pětkou a osmičkou, což nám v průměru dalo šedesát šest procent.

---

Pokud vás přepadne chuť ostře reagovat na příspěvky v makrorecenzi v názorech, přečtěte si nejdříve článek K čemu jsou makrorecenze aneb hledání obecné pravdy. Třeba tím předejdete reakci vyvolané nepochopením, proč makrorecenze existují.

---

Dan Hájek - Zvuková uhrančivost a la NIN (8/10)

U Nine Inch Nails mě vždy nejvíce zajímala vizuální stránka věci, kdy každé video nebo koncert byly dotažené a měly skrytě temnou ideu. Především pohyblivé sekvence z klipů ukazovaly bizarní svět, z kterého se mi občas dělalo až špatně od žaludku. Ale zároveň se oči neodvážily odpoutat se od obrazovky, protože je zajímalo, jak to vše dopadne. Podobně to bylo i s "Year Zero", tedy aspoň po té hudební stránce - to jsem se taktéž nedokázal odtrhnout a vymanit ze sluchátek. Jízlivá syrovost zvuků vás oklame zcela hravě, stejně tak i bludiště textů nebo typická Reznorova uhrančivost. NIN zůstali naladěni na rovinu svých úspěchů, bez problémů nechali v propadlišti dějin své neúspěchy a vyrukovali s novou silou, zákeřnými elektronickými zbraněmi. Při "The Great Destroyer" se zatají dech a spanile chvátáte k závěru "Zero Sum" očekávajíce nová rozuzlení. Ta ale nepřicházejí. Nezbývá než čekat na další pokračování.

Jakub König - Je to špinavý, nabuzený a zlý (8/10)

Když se člověk na něco moc těší, nesmí se divit, že je pak zklamanej, nadával jsem si po prvním poslechu "Year Zero". Kde je sakra nějaká zapamatovatelná písnička? Možná "Survivalism", ale to hlavně proto, že má refrén proklatě podobnej "Pražákům těm je tu hej" od Pražskýho výběru. A pak ještě písnička s tou pokroucenou basou, "Warning". Jinak nikde žádnej hit, žádná kloudná melodie, jenom elektronický bicí a zkreslený kytary. No nebudu to protahovat, nakonec jsem se do toho dostal. Čím dýl jsem desku poslouchal, tím víc mi to celý zapadalo do sebe. Reznor jako by se příliš nestaral o klasický písničky, skladby jsou poměrně dlouhý, víc než kytar si člověk užije syntezátorů a kroucení čudlíkama v nataženejch mezihrách. V závěru "Great Destroyer" se bortí zvukový stěny, až to bolí do uší. Všechno to cvrliká a pulsuje a je to špinavý, nabuzený a zlý. Ještě trochu nepřístupnější než "With Teeth", ještě paranoidnější než "The Fragile". Když poslouchám "Greater Good", běhá mi mráz po zádech. Myslím, že v tomhle případě nejde o žádný vyčerpání inspirace, jak jsem se původně domníval, ale o cílený oholení na dřeň. A to je občas sakra potřeba.

Zuzka Macháčková - Docela příjemná apokalypsa (8/10)

Rok Nula. Kdy to bylo? Už dávno? Nebo teprve bude, nebo právě je? Tahle deska podle všeho reaguje na současnost, a to bez zbytečných antibushovských frází, jakými se ohánějí americké kapely už snad z povinnosti. Nemusíte ani vnímat text a "Year Zero" upoutá vaši mysl jen čistou hudbou, občas trochu futuristickou ("Survivalism", "Vessel"), jindy psychedelickou ("Me, I'm Not"), především však syrovou a osobitou. Kolega Ondřej Michal v hlavní recenzi píše, že na "Year Zero" nejsou výrazné hity. Pro mě jsou výrazné všechny skladby z téhle desky. Lépe řečeno, ta deska je tak silná, že si bez hitů naprosto vystačí. Každá skladba je jedinečná, s propracovanou hudební myšlenkou, s vlastním příběhem a tajemstvím. Přitom Trent Reznor nezatěžuje posluchače přílišnou složitostí. Jestli je tohle předtucha nějaké zlé budoucnosti, pro mě je to docela příjemná apokalypsa.

Ondřej Pravda - Slušný soundtrack, nespeciální deska (7/10)

Úvodní hutná instrumentálka naladí na to možná nejlepší od Reznora. Pak přijde pár kousků, kdy minimálně potvrdí svůj slušný standard, to znamená solidní písničky na první poslech schované za polámanými zvuky kytary a elektroniky, i když to také znamená opakovaní sama sebe. Jako singly skladby fungují hodně dobře. Ale pak se vytratí písnička, zůstanou hlavně (podobné) distorzované zvuky a král po skončení dané skladby zůstane nahý. Zvlašť když dojde na ruchově klavírně ambientní "předěly" z konce desky. Po té docela palbě se vydechnutí hodí, ale ne tak hudebně prázdné a už vůbec ne tak dlouhé, bohatě by ze čtyř skladeb poslední pětice stačilo "In This Twilight". U Reznora jsou důležité i texty, ale tahle hudba mě nepřinutí je studovat. Marketing před vydáním desky byl možná originální, ale do hudby se to tolik nepromítlo. S kolegou z hlavní recenze se neshodnu, deska pohromadě nedrží.

Luboš Kreč - Deska, která není zadarmo (6/10)

Byl bych opatrný s těmi návraty NIN s "Year Zero" ke kořenům. Ano, platí to pro prvních pár písniček, ale jak plyne deska dál a dál, místo "The Downward Spiral" z toho vykukuje "The Fragile". A já tu podivnou, pesimisticko-melancholickou nahrávku nemám rád. Asi jsem ji nepochopil, těžko říct. S "Year Zero" se to do určité míry má podobně - vlastně nevím, co mi Trent Reznor těmi zvuky chce říct, kam mě bere, co chvátá k mým uším. Jako by novinka z jedné třetiny sestávala z podivných inter od zaseklých Skinny Puppy. A přitom zbytek desky jsou opravdu NIN v plné parádě, s podivně zboosterovanými kytarami a praskajícím sklem a bůhvíkde nasnímanými skřeky. Na melodie, aspoň ty popem zavánějící, Reznor dávno rezignoval, ale na "Year Zero" jako by se rozhodl, že posluchačům nedá tu svou epesní muziku zadarmo. Rozhodl se udělat dvojakou placku: zdrcující, intenzivní, chladně úžasnou a praskavě nudnou, roztříštěnou, až příliš zvláštní. Tak moc jdoucí proti proudu, až jsem ji asi opět nepochopil. Ale to se týká jen té jedné třetiny, zbytek se mi líbí. Fakt.

Petra Hubáčková - Je to jako román z budoucnosti (6/10)

Nine Inch Nails těžko zařadíte do nějakého hudebního šuplete. Ještě hůř se do nich zamiluje člověk, který má rád přesně stanovené hranice. To teď platí dvojnásob. Od Trenta Reznora jsme se totiž dočkali nové a podmanivé nálože rytmů, které mě pobavily. Některé se mi doslova zadřely pod kůži. Konkrétně mluvím o "Vessel" a "Me, I'm Not". Ze všech skladeb cítím jakousi naléhavost a postupně se uvolňující dávky napalmu. Písně gradují na můstcích Reznorova hlasu a končí v elektronickém bordelu. A to je asi jediná věc, která mi na Nine Inch Nails vadí a která je tak odlišuje. Ten místy kýčovitý electro binec, který konkrétně po výtečné skladbě "Capital G" vyvolala "The Warning" (předchozí "Violent Heart" se dá snést bez problémů), nemůžu vystát. Takový mišmaš je na mě trochu moc a tato skladba je pro mě osobně na albu velkou neznámou. Oproti tomu si u mě pan Reznor získal velký respekt hrou na piáno v "Another Version Of The Truth". Naprostým vyvrcholením té plejády skladeb je poslední "Zero Sum" a Trentův šepot do osamocených tónů klavíru. Podle poslechu starších alb musím říct, že Trent na desku umístil vyzrálé hrozny své tvorby. Tentokrát se nesnaží skladbami předvést nářez, ale právě pomocí písní chce ukázat sílu svého projevu. Je to jako román z budoucnosti, kdy celý příběh začal teď a končí za patnáct let, v roce nula.

Honza Balušek - Cílené ničení písniček (6/10)

Můj vztah k Nine Inch Nails byl vždy mírně odtažitý. Znáte to - znáte je, ale jen pár skladeb a jako dobrý, ale slyšet celou desku... Ale to mi stejně nezabránilo si po uhranutí singlem a hlavně videoklipem "We're In This Together" koupit dvojCD "The Fragile" (bože, stálo skoro tisícovku!). Důvěrné setkání s NIN to bylo velmi nárazové, mé uši zvyklé na mnohem měkčí hudbu to dlouho vydýchávaly, a ač se mi dvojalbum dost líbilo, zpátky ke kapele (tedy kapele... Reznorovi plus dalším) jsem se vrátil až letos novinkovou deskou. Z mého pohledu se v hudbě kapely až tolik nezměnilo. Reznor stále dokáže složit a nahrát vypalovačky, které sice mají refrén, ale jinak jsou plné drsných zvuků. Problémy mu také nedělá zvolnit a ztišit, i když ne na ploše celé skladby. Taky mi připadá, jako by chtěl nalákat posluchače v hudebních obchodech - první půlka je mnohem stravitelnější a písničkovější než ta druhá. Někdo tomu může říkat odvážné hudební experimentování, pro mě je to místy cílené ničení písniček. Reznora to asi baví. Mě hlavně u konce desky už ani ne.

Miroslav Böhm - Nejzajímavější je ta omáčka okolo (6/10)

Není jednoduché si vybudovat takovou pozici, jakou má na hudební scéně Trent Reznor. Každý jeho krok je dopředu adorován a v případě "Year Zero" dokázal vše ještě umocnit skvělým "marketingovým" divadlem (ač slovo marketing silně nesnáší). Ochutnávky na "zapomenutých" USB discích či tajemné internetové stránky jsou v tomto ohledu naprosto odzbrojujícím důkazem... A geniálním krokem. A že jsem se nedostal ještě vůbec k albu samotnému? Že pořád omílám jen dokola omáčku kolem něj? Na celém albu je totiž nejzajímavější právě ta omáčka okolo. Ty příběhy o tom, jak se album dostávalo do povědomí. Hudebně se sice projekt Nine Inch Nails posunul o nějaký ten krůček kupředu, nápady nedocházejí - a když už dojdou, tak se "půjčí" od někoho jiného - a album má vše, co by mít mělo. Jenže ty atraktivní špinavé kytary jsou špinavé až moc, emotivně ukvílené vokály jsou ukvílené přespříliš a album jako celek mi dohromady prostě nezapadá. Dostaly mě jen netuctové existenciální texty, které navozují tu správně mrazivou atmosféru. Hudebně však album nikam nevede.

David Věžník - V téhle formě udržet pozornost nedokáže (6/10)

Tohle mohla být krásná číslovací recenze: První poslech, druhý poslech, třetí... Bylo by to v pořadí zaujetí, prozření, nuda a smířlivý respekt. "Year Zero" Nine Inch Nails totiž napřed opravdu zaujme - úderným zvukem, který má silný náboj a hmatatelnou energii. Jenže ta energie docela brzy omrzí, neb Trent Reznor má tendenci se opakovat. Příval silných nábojů a bzučivé temnoty přebije touha po zapamatovatelných melodiích, která není uspokojena, a je tak saturována chytáním lelků. Změna přichází až se skladbou "The Great Destroyer" s naprosto odstřelujícím beatovým finále. Vůbec v celé poslední třetině (zhruba třetině!) album chytá druhou mízu (nebo se chytá posluchač?) a v kompozicích občas problesknou chytlavé nápady. Smířlivý respekt tak vzniká na podkladu neuskutečněného snu: být "Year Zero" pětiskladbové EP, dostane každého. V téhle formě udržet pozornost nedokáže.

Benjamin Slavík - Pár hitů. Dost experimentů. Dost nudy (5/10)

Noví Nine Inch Nails měli být událostí: čekal jsem nářez, progresi a hity, co člověka po posledních posleších rozsekají, ale celé tohle očekávání je trochu vedle. "Year Zero" je jen dalším albem Nine Inch Nails, což rozhodně není málo, ale od kapely jejich jména tak automaticky počítám s nějakou nadstavbou. Snaha o progresi je tu zřejmá, ale bohužel, když dosahuje vrcholu, posluchač dostává největší dávku vaty. Sice si přitom může připadat, jako že tohle je ta náročná, sofistikovaná zábava, kterou pochopí jen vyvolení, ale ne, Reznor se utápí v širokých plochách experimentování a hledání nových obzorů. "Year Zero" je hodně temné, hodně elektrické a hodně drsné písničkářství, které vás bude bavit zhruba do půlky desky, než se sami sebe budete ptát, jestli už album hraje znova nebo co. Pro mě mírné zklamání.

---

Album: Nine Inch Nails - Year Zero
Průměrné hodnocení: 6,6/10
Celkový čas: 62:56
Skladby: Hyperpower!, The Beginning Of The End, Survivalism, The Good Soldier, Vessel, Me, I'm Not, Capital G, My Violent Heart, The Warning, God Given, Meet Your Master, The Greater Good, The Great Destroyer, Another Version Of The Truth, In This Twilight, Zero Sum