Seriál "Co poslouchá musicserver" je tu od toho, aby se s vámi naši redaktoři a fotografové podělili o dojmy z alb, ktera je buď v poslední době zaujala, anebo neodmyslitelně patří do jejich playlistů. Připomeneme si jak desky dávno vydané, jimž se v médiích mnoho prostoru nedostává, tak alba nová, o nichž by ale jinak na musicserveru třeba ani nepadla zmínka. Že mnohdy půjde o velmi pestrou kolekci, naznačuje první díl, a to svým žánrovým rozsahem, který zahrnuje rock, mexickou hudbu i tradiční portugalské fado...

Dan Hájek: Mariza - Concerto em Lisboa (2006)

Před dvěma lety jsem ji viděl poprvé živě v rámci Colours Of Ostrava a hned si mě získala na svou stranu. Mariza je představitelkou a možná i nekorunovanou královnou stylu fado. Zatím vydala tři studiová alba, to poslední dostalo název "Transparente", na které volně navazuje loňský koncertní záznam "Concerto Em Lisboa". Dle slyšeného to musel být nevšední zážitek. Většinou ji na vystoupeních doprovázejí hráči akustickou, portugalskou a basovou kytarou, v Lisabonu navíc byl i tamní symfonický orchestr. Všechny skladby tak získaly zcela jiné aranžmá a přibylo působivosti. K tomu si ještě přidejte její strhující výkony a rozhodně máte důvod, proč se těšit na její pražský koncert 7. června v Hudebním divadle Karlín.
Nejlepší skladba: "Maria Lisboa"

---

Vladimír Komjati: Primal Scream - XTRMNTR (2000)

Šesté studiové album "XTRMNTR" britských Primal Scream, vydané v roce 2000, patří mezi moje nejoblíbenější. Zejména způsob, jakým na něm dokázali zkombinovat různé hudební styly, je brilantní ukázkou jejich tvořivosti. Zatímco skladba "Accelerator" je syrová kytarová řežba, která zní, jako by si ji člověk pouštěl z naprosto ztrouchnivělých reproduktorů, "Pills" naopak evokuje prvky hip hopu. "Blood Money" zase posluchače překvapí svým jazzovým laděním a skladba "Swastika Eyes" jej roztančí v rytmu industriálního techna. "XTRMNTR" je deska, která zaujme na každém kroku a současně nakopne. Má však i jednu svoji slabinu - není možné se od ní odtrhnout. Každá kvalita holt něco stojí.
Nejlepší skladba: "Pills"

---

Ondřej Michal: The House Of Love - Best Of (1998)

Vzpomněl jsem si na ně vlastně náhodou. Při brouzdání po profilech na last.fm jsem narazil i na ten patřící kolegovi Franzovi. The House Of Love měl tuším na sedmé příčce. Nedalo mi to a pořídil jsem si jejich bestofku. Ve svých kytarových dobách je Radio 1 hrálo denně. Je to hudba, ke které jsou martensky a mikádo skoro povinností. Zvonivý zvuk kytary, španělka a medový hlas Guye Chadwicka, to jsou stavební kameny téhle party. Najdete tady hitovky "Christine", "Feel" nebo "Shine On". Je to přesně to album, které si pustíte v iPodu při procházce jarní Prahou. Jdete po Vinohradech, v Dobré trafice si u kávy přečtete noviny, v Zanzibaru poobědváte obloženou bagetu. Procházíte se prosluněnými ulicemi, fouká svěží vítr a vy nikam nespěcháte.
Nejlepší skladba: "Feel"

---

Pavel Novák: Thalia - Con Banda: Grandes Exitos (2001)

Byly doby, kdy i já jsem byl k Thalii skeptický. Dnes už vím, že tvoří neodmyslitelnou součást latinskoamerické hudby stejně jako Gloria Estefan, zavražděná Selena nebo Shakira. A její hudba je více než jen poslouchatelná. Album "Con Banda: Grandes Exitos" obsahuje deset zpěvaččiných velkých hitů ("Piel Morena", "Rosalinda" atd.) a dvě novinky, které ji zároveň představují jako jejich jedinou autorku, vše nově nazpívané a natočené v tradičním mexickém stylu, ve striktním muzikantském složení (trumpety, klarinety, trombony, suzafon... a žádné kytary). Více než zaslouženě získala deska roku 2002 nominaci na Latin Grammy. Jedna z mála kolekcí největších hitů, která má v sobě víc než jen ohlédnutí se za vydanými singly.
Nejlepší skladba: "Arrasando"

---

Tomáš Tenkrát: Killing Joke - Killing Joke (2003)

Vybroušená nahrávka se zvukem, jenž způsobuje husí kůži, katapultovala už téměř mrtvé Killing Joke zpět na výsluní. Poslouchal jsem ho kvůli novému albu Gaia Mesiah a je pravda, že tyto desky mezi sebou mají plno paralel, od kytarových riffů, až někam k jakoby indiánsky vyřvávaným refrénům. Jaz Coleman je šílenec, ale zároveň má pro tvrdou muziku neuvěřitelný cit. Díky němu dnes mnohé kapely znějí tak, jak znějí. Těžko si lze představit, jak by asi vypadaly nahrávky Audioslave, Nine Inch Nails nebo třeba Foo Fighters nebýt Killing Joke. Ač mají i úspěšnější alba, na tomto každá píseň znamená hit. Jako z vysokého kopce na ně pak dohlíží "You'll Never Get To Me" - krásně melancholická syrová skladba, ze které byste se snad i rozbrečeli.
Nejlepší skladba: "You'll Never Get To Me"