Páté album původně táborské kapely Sunshine je jedním z nejočekávanějších na tuzemské scéně. Po dlouhých úvahách skupina desku pojmenovala "Dreamer". Nakonec se na ní dokázali odklonit od stylu, který jim přinesl úspěch s minulým "Moonshower And Razorblades". Co na to fandové, je jiná věc.
Smrt není sexy! Párty, dancefloor (rozuměj taneční parket), míchaný drinky a noční města jsou sexy!
Sunshine svou novou deskou "Dreamer" přestávají být temnou punkovou kapelou s umělou inteligencí. Na
"Moonshower And Razorblades" byl punk, glam, zamčená garáž, velké ambice přesvědčovat o sobě okolí, křečovitá hravost na studiovém písečku a depresivní pocity utopené v přeslazené, ale pořád výborné orangině. Teď je vše jinak:
Sunshine nahráli zábavnou desku, kterou poskládali z bláznivých abstrakcí, barev od šedivé po oranžovou, zvuků rytmicky přesně pracujícího post-punku a diskotéky pro slušné. Té, na které se nefetuje a jen poctivě hází tělem do rytmu. A oranginy tentokrát dostáváme rovnou dvě plechovky.
"Get your body movin'!"
K tomu, aby do písniček dostal atmosféru moderní párty, projížděl Kay v půjčeném BMW rozsvícené a neonové ulice Los Angeles. Vzpomínal na mládí, kdy pro něj (post)punkové desky byly náboženstvím. Mimo LA se na "Dreamer" odráží také atmosféra Berlína, města inspirativního hlavně pro dekadentní umělce.
Sunshine ve stylu e-clash hudby na sebe vrství na první pohled nepadnoucí obrazy, emoce a chutě. Něco jako míchat hamburgery a banánové koktaily. Jenže ono to funguje. Celé to - podobně jako každá transformace - byla dřina, ale ovoce přinesla. Je mu kolem čtyřiceti a chce jít s dobou; musí jít s dobou. Hraje lehce uchopitelný disco-punk, nervózně vyzpívává slogany jako z obchodních center západních velkoměst a pokřikuje jedovaté hlášky, určené lidem sledujícím scénu:
"Are we living in the ghetto? Yes, It Is..."
Právě ta jedovatost zde dostává nečekané a hodně překvapivé konstrukce: žádné urážky a ostrý slovník přesvědčeného punkera, ale hořkosladká marmeláda. Ani ne tak naštvanost jako nechápavé kroucení hlavou, zvedání obočí, ironické poznámky. Do toho kytary, které nezní jinak než první riffy mladého Roberta Smithe, a klíčové heslo "dance dance dance".
The Cure a
Joy Division jsou opět v každém tónu, v této noční jízdě se však nereflektují jako ikony deprese a bezvýchodnosti, ale rezonují v hořké melancholii. Toho a očních stínů je na "Dreamer" víc než dost. Proto může na kytarovou kapelu působit trochu jako...
...jako nádherná spolužačka nalíčená tak, že sedět s ní v jedné lavici má blízko k pocitům z noci strávené s draze zaplacenou děvkou, se kterou si ale rozumíte. Ovšem zase na druhou stranu: kdyby některé písničky nebyly tak elektronicky zmalované a přeefektované, často by se nebezpečně přibližovaly melodickým pop-punkovým halekačkám z kalifornských pobřeží. A z toho by radost asi nikdo neměl. Co jiného také čekat, když přístup
"pár akordů a vtipnej slogan" tam pořád je a kapela chce za každou cenu sázet na melodie? Ve výsledku po tvářích tečou slzy smíchané s tmavým make-upem. Nepříjemná pachuť. Fetiš. Bloody kiss.
Ne že by ty slzy musely být nutně problém, ale ta snaha dojímat svazuje, což není ve chvílích, kdy má být všechno zábavné, zrovna nejlepší. Ať jsou teď
Sunshine jacíkoliv, mezi nimi a hraním na city s yorkeovskou citlivostí nikdy nebude stát rovnítko. Kdybychom ale pracovali s písničkami bez přihlédnutí k minulosti Kayovy party, řekneme, že autentičnost umí předstírat slušně. Je to plastické, ale ne skutečné. A co je dnes skutečné a opravdové? Snad jen kola s ledem.
"Dreamer" působí jako hodně rychlá jízda městem, kde všichni démoni a vůbec nepříjemné věci mají neprůhlednou pásku před oči a na rukou pouta. V písničkách je potkáváte, ale k boji jako na předchozím albu nedojde; teď máte navrch vy. Můžete jim to bezcitně vrátit a cynicky se smát nebo to nechat bejt. Nejspíš jen tak mrknete a zatočíte do baru za rohem. Může to být sranda, ale také vás to může zničit. Jak Kay v singlu "Top! Top! The Radio!" vyzývá:
"Get a drink!", ale pozor
"Night is a vampire!"
Jedno z hlavních témat k diskusi kolem novinky
Sunshine bude změna zvuku směrem k masové přístupnosti. Je to snaha zalíbit se a konečně naplno prorazit? Není. Pokud má "Dreamer" k některé minulé desce Kaye a spol. blízko, tak je to k "Velvet Suicide". Tehdy Suns v písničkách servírovali LSD se speedem, dneska si nalévají akorát drink a ani s ním to nepřeženou. Když postavíte tyhle desky vedle sebe, tak jedna bude připomínat punkový riot a druhá v této recenzi zmiňovanou párty. A uvědomíte si, že jsou vlastně hodně podobné a že jediný rozdíl je ve věku. Novinka
Sunshine je vtipná, moderní, elegantní, zábavná a tak by se k ní také mělo přistupovat. A s "Moonshower And Razorblades" nesrovnávat.