Je to asi tak rok, kdy jsem se v těchto místech vypisoval ze svých dojmů z minulé desky americké čtyřky Fall Out Boy. Když si pročítám své tehdejší řádky, vidím, že jsem jim tenkrát mnoho šancí nedával. Šest z deseti zněl můj verdikt. S odstupem času musím uznat, že jsem jim trochu křivdil. "From Under The Cork Tree" by ještě jeden bod navíc určitě zasloužila. Od té doby ovšem uteklo dost času na to, abychom si mohli trochu zabilancovat. A to nejen o samotných Fall Out Boy, ale vůbec o tom, čemu se dneska říká emo.

Scéna se rozrostla do obřích rozměrů. U nás ještě před několika lety okrajový hudební styl pro pár nadšenců má nyní své pravidelné rozhlasové pořady a jeho zástupci bodují v komerčních hitparádách. Vzhledem k zatuchlým domácím poměrům to je věc vskutku pozoruhodná. Za emaře se dneska považuje každý pátý teenager, blogy se jenom hemží deníčky "opravdových emařek". Z Fall Out Boy se téměř přes noc stali, ještě spolu s uniformovanými pohřebáky My Chemical Romance, asi nejviditelnější zástupci této subkultury, která už dávno pozbyla na přehlednosti. Kdo si ještě před časem udržoval přehled o desítkách kapel, hlásících se k tomuto stylu, musel už dávno své snažení vzdát.

Jednolitost, snadná zaměnitelnost, vykrádání jedné kapely druhou, ale hlavně snaha odlišit se od šedé masy, to byly nejspíš důvody, proč se Fall Out Boy rozhodli úplně změnit přistup k nové desce, a to i s rizikem nepochopení u části svých fanoušků. Vždyť co jiného musela vyvolat skutečnost, že si ke spolupráci přizvali Babyface, r'n'b zpěváka a producenta, který své tvůrčí otisky zanechal mimo jiné na opáleném zadečku Mariah Carey?

Ačkoliv se dá zcela bez okolků o "Infinity On High" mluvit jako o popové desce, jsou na ní patrné kořeny, ze kterých kapela vzešla a ze kterých stále čerpá. Mluvím o strhujících melodických refrénech, které mají svoji typickou dravost a spád, jež známe ze starších nahrávek. A i když je zvuk desky naleštěný a nablýskaný jako křišťálová koule vědmy, hledící do budoucnosti, s kytarovým zvukem se kapela naštěstí nerozloučila. Místo toho jej s citlivostí mistra hodináře zabalila do popových aranží a jenom nepatrně odsunula do pozadí chytlavých melodických motivů.

Kdo čekal další z mnoha šablonovitých desek, bude nejspíš zklamán. Další výlisek z výrobní linky fabriky s nápisem EMO nad bránou se tentokrát nekoná. Řeči o zaprodanosti a zištných důvodech tady nejsou na místě. Je to dobrá deska kapely, kterou už přestalo bavit vykrádat sebe i ty ostatní a nebála se posunout zase o krok dál.