Kaiser Chiefs si svým debutem "Employment" zajistili pozici jedné z nejsledovanějších indie kapel. S jeho pokračováním parta z Leedsu dlouho nečekala a po dvou letech vychází novinka "Yours Truly, Angry Mob". Jestli s ní skupina naplní ambice velkých mladých hvězd, se uvidí, ale už teď lze říci, že se jim nahrávka povedla.
Na dva roky starém debutu
"Employment" byli
Kaiser Chiefs skvělou gympláckou kapelou. Skupina z britského Leedsu šla na ruku hlavně dospívajícím mimo Londýn: lehce přiblblé a senzačně chytlavé hitovky o prvním sexu, sobotních nocích a moderní době brzy scénu města přerostly. Možná se na tom podílel i jasný vliv elegantních rockerů
The Jam, základní kapely pro celou "nezávislou" britskou scénu, a to od prvních kytarovek až ke kapelám éry
The Libertines. Novinka "Yours Truly, Angry Mob" ukazuje Ricky Wilsona a spol. stále pod Wellerovým vlivem, blíže britské metropoli a spíše než v tělocvičně střední školy v té univerzitní. Takže ti, kteří se druhé desky a přehnané dospělosti báli, si mohou s klidem setřít pot z čela. Nic, co by je mělo výrazně zaskočit, se na novém albu neděje.
Kaiser Chiefs mohou po prvním kontaktu působit jako tancovačka z periferie, jejíž jedinou vizí je snadná kocovina po pár pivech a nějaká ta lehká holka ve zkušebně. Jejich mnohdy zdánlivě laciný humor může ty, kteří v hudbě hledají "něco víc", až pohoršovat. Po pečlivějším prozkoumání však lze dojít k překvapivému zjištění - tahle kapele má sakra styl a šmrnc.
"Miluju tvůj styl, je stejně otřesnej jako ten můj." Z lehkého buranství, za které by mohli být kritizováni, naopak udělali přednost. Svět už nechce další playboye a gentlemany, teď pofrčí hoši ze zapadlých hospod, kteří mají, jak se říká, něco načteno, ale svůj původ nezapřou.
"Yours Truly, Angry Mob" už nestaví pouze na jednoduché zábavnosti jako debut, nicméně s ambicí větší vážnosti to nepřehání - mladé hvězdy udělaly jen krok dopředu, naštěstí ne do strany jako řada kolegů ze scény. "Thank You Very Much" si je hudebně podobná s hitem "I Predict A Riot" z první desky, ale v celkovém dojmu působí naprosto opačně. Starší písnička byla rázná, agresivní, s jasnou myšlenkou, na nynější písni kapela hlavně děkuje, je v pohodě a říká
"nech mě prosím jít". Žádný punk, žádný riot, skvělý pop se stylovou kytarou, kde je loučení příjemnou záležitostí. Slzy ale stejně kapela nevytáhne ani tam, kde by se hodily.
Klasické rockerské manýry ovládají
Kaiser Chiefs hlavně v závěrech skladeb druhé části desky, když písně dohrávají tvrdými údery. Kapela ikony britského hardrocku natírá na růžovo, jakoby do zábavného komiksu "Hana a Hana" z Reflexu, který se čte ve volných chvílích, když nechceme přemýšlet. Balada "I Can Do It Without You" je věc, kterou byste pro radost pustili někomu, koho máte hodně rádi a chcete ho dojmout - pocity fungují naprosto opačně, než by původně z popěvku v refrénu i názvu skladby měly.
Když děláte muziku hlavně pro teenagery, musíte mít na desce také balady a k nim se, pokud se pohybujeme v Británii, vždycky hodí
The Beatles. I na "Yours Truly, Angry Mob" jsou. A jsou psané s jasným záměrem, se zřejmým cílem. Ricky Wilson je v nich stále rozesmátý pohodář, ale v pár momentech se snižuje ke chvilkovému citovému vydírání a ukazuje, že v tomto případě je autentičnost daleko. Jeho podání sice uvěřitelné je, ale síla
Kaiser Chiefs vždy byla ve středním tempu a rychlosti, takže dojímaní pomalostí je takové lhaní si do kapsy. Navíc do placu hází jedno citové klišé za druhým, mimo kytar mu poslouží třeba lehký klavír...
Prvního alba
Kaiser Chiefs prodali skoro tři miliony, napjatě se čekalo s čím přijdou podruhé. Do žádné revoluce se nepustili, zkoušku albové dvojky zvládli statečně. To, kvůli čemu je jejich fanoušci milují, mají i na "Yours Truly, Angry Mob" a těch několik novot (změny tempa, občasné kytarové onanování z dob dlouhovlasých rockových hvězd, důraz na city ve vokálech) se v rámci celé desky nejeví jako podstatné. Nahráli výbornou desku, protože, jak sami zpívají,
"potřebujeme zábavu, která nás udrží mimo ulice".