Vykřičme blues do světa

10.02.2007 05:00 - Tomáš Parkan | foto: facebook interpreta

I když máme v naší republice řadu bluesových festivalů, popularita tohoto žánru rozhodně není taková jako třeba u jazzu. Důležité je proto vědět, že i u nás vznikají velmi dobré bluesové desky, z nichž jednu s názvem "Sreamin' The Blues" brněnského Hoochie Coochie Bandu vám představíme v následující recenzi.
7/10

Hoochie Coochie Band - Screamin' The Blues

Skladby: Big Boss Man, 3,4,5 Times, Don't Tell Me, You Don't Have To Go, Big Belly Blues, Catfish Blues, Don't Start Me Talkin', Black Hair Blues, What's About, That's All Right, Who's Been Talkin',19 Years Old
Celkový čas: 40:50
Vydavatel: Indies
Ač je to trošku trapné, pravdou je, že méně než o blues se na musicserveru píše snad jen o dechovce. A ani tento fakt nemohu po příchodu Evy a Vaška s určitostí potvrdit. Samozřejmě mám na mysli blues v ryzí formě, jinak se v tomto žánru inspiruje hodně umělců. Ono je to ale dáno jaksi povědomím o blues všeobecně. Zatímco jazz prožívá velkou renesanci, blues je, i přes řadu bluesových festivalů, stále záležitost spíše pro fajnšmekry. Proto je třeba vážit si každé bluesové desky, kterou hodlá firma propagovat alespoň minimálně, zvlášť pokud je to deska česká. To je případ brněnské čtyřčlenné skupiny Hoochie Coochie Band, která před časem vydala svoji druhou desku "Screamin' The Blues".

Při pohledu do seznamu autorů, kde se vedle zpěváka a kytaristy Hoochie Coochie Bandu Jana Švihálka objevují taková jména jako Jimmy Reed nebo Jimmy Rodgers, je zcela zřejmé, jakou bluesovou cestičkou se skupina vydala. Stezka se vine jednoznačně k Chicagu a zvláště pak ke stylu, kterému se v angličtině říká electric harmonica blues. Sem tak se mihne i country-blues, hillbilly a rané počátky rock'n'rollu, což je vzhledem k historickým souvislostem pochopitelné. Když už jsem nakousl autorství skladeb, musím zmínit jednu velkou přednost "Screamin' The Blues". Hudba z pera Jana Švihálka se kvalitativně, ale ani nijak jinak neodlišuje od skladeb dnes již legendárních autorů.

To ovšem zdaleka nejsou všechny přednosti téhle desky. Jan Švihálek nedisponuje pouze skladatelským uměním, ale i tím interpretačním. Jeho zpěv je zkrátka k danému žánru takřka dokonalý a jeho angličtina je naprosto přesvědčivá. Dalším plusem alba je nástrojový um kapely, přičemž trošku v pozadí zůstávají bicí a naopak dominuje foukací harmonika. Potěšitelný je i zvuk desky. Díky historizujícímu nahrávání na jeden mikrofon se povedlo velmi dobře zachytit atmosféru. Deska tak nevyznívá uměle, naopak na posluchače dýchne lehký závan historie. Druhým dechem je nutno dodat, že LP to pochopitelně není. Být to ale elpíčko, nemohl by na něm být videoklip k písničce "I'm The Good One", který je na CD zařazen jako bonus.

"Screamin' The Blues" je velmi povedená deska, která má pro běžného posluchače snad jen dvě nevýhody. Jednou je až přílišná kompaktnost, což znamená, že se skladby slévají v jeden celek a posluchače můžou snadno začít nudit. Druhou nevýhodou je to, že je to jen a jen CD, které téhle hudbě chtě nechtě ubírá dosti na kráse. Jeho živá podoba bude jistě o dost zajímavější, což Hoochie Coochie Band zcela určitě předvede na koncertech.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY