Původní Bureš, který existuje už neuvěřitelných 20 let, vydal další album "Cesta z krimu" (pozor, neplést s Krymem). Jeho poslech mne nostalgicky vrátil až do lavic střední školy. Tenkrát jsme chodili do Belmonda, Mlejna a na Deltu a tam vyhledávali hlavně koncerty Znouzectnosti, Trabandu nebo právě Bureše. A zatímco se za tu dobu stal z Jardy Svobody mediálně známější zpěvák, zejména díky tomu, že jej "objevil" Michal Horáček, Původní Bureš je pořád tam, kde byl v 90. letech minulého století, pouze trochu změnil obsazení. Progrese, posuny někam dál nebo snad hledání dokonalého zvuku, to kapelu naprosto nezajímá. "Cesta z krimu" přípomíná původní demáče a je to dobře. Ostatně k demáčům má deska velmi blízko. Její základy se totiž nahrávaly naživo ve zkušebně v keramické dílně pouhé dva dny. Jako za starých dobrých časů, chtělo by se dodat. Na albu najdete tucet písní a obsáhlou datovou stopu.

Původní Bureš hraje svou alternativu k folk-punku, kterou sama kapela označuje jako psychedelicpunkfolkrock. Hudbu doplňují sakra hravé, zábavné texty se svéráznou poetikou. Kapela žije život s otevřenýma očima, inspiraci hledá všude kolem sebe. Titulní "Cesta z krimu" odkazuje na povídku Tibora Déryho "Láska". Pro reggae "City v city" zas mohli hledat inspiraci ve večerníčku "Kluk z plakátu" nebo ve filmu "Interstate 60". "Roberte!" je věnovaná bluesmanovi Robertu Johnsonovi a pro závěrečnou "Pavouk se tiše sune po stěně" bylo použito slavné Cimrmanovo moudro "Budoucnost patří aluminiu". Téměř lidová píseň "Osamocený strom" až mrazí svým sarkasmem. No a z celé desky sálá temnější nálada a hemží se různou černou havětí (černá kočka ve stejnojmené písni, černej netopýr ("Dvě sestry"), černí havrani ("Strašák")).

Datová stopa disku také stojí za zmínku. Kromě dvou videoklipů, z nichž zvlášť "Osamocený strom" - natočený za necelou půlhodinu bez střihu jedinou statickou kamerou - má hodně do sebe, a povídky "Strašák" nás nechá Fumas nahlédnout přímo do své kuchyně (a to doslova). Demo "Pavouk se tiše sune po stěně" se totiž nahrávalo právě tam a představuje jedenáct demoverzí písní většinou použitých i na desce ve své prapůvodní verzi. Vzniklo v letech 2003-2006 a kdo chce, může si jej vypálit jako audio CD a vytisknout přiložený booklet. Fumas na něm ukazuje, že je vlastně písničkář. Skladby totiž fungují i ve své akustické verzi. Ta ale ještě více odhalí jeho logopedické vady. I přesto se deska poslouchá moc příjemně a kdo chce, může si písničky spolu s Fumasem zahrát na kytaru. V bookletu jsou totiž všechny texty doplněné akordy.

Původní Bureš rozhodně není mainstreamová kapela a posluchač zvyklý na dokonalý zvuk třeba EOST album asi nevstřebá. Jeho tvorba totiž není o dokonalosti, ale naopak si všímá běžných věcí a zážitků, které se až jejich rozborem stávají nevšedními. A o tom to je. Nic víc a nic míň.