Zakku, na aááááh to nepostavíš

20.11.2006 05:00 - Luboš Kreč | foto: facebook interpreta

Image je na nic, následuj instinkt. Zakk Wylde má image drsného a zároveň skvělého kytaristy, ale ne všechny jeho instinkty fungují dobře. Třeba ten, který mu velí, jaké písně dávat na desky jeho projektu Black Label Society. "Shot To Hell", aktuální placka, je toho důkazem.
4/10

Black Label Society - Shot To Hell

Skladby: Concrete Jungle, Black Mass Reverends, Blacked Out World, The Last Goodbye, Give Yourself To Me, Nothing's The Same, Hell Is High, New Religion, Sick Of It All, Faith Is Blind, Blood Is Thicker Than Water, Devil's Dime, Lead Me To Your Door
Celkový čas: 44:04
Vydavatel: Universal
Flanelka, potrhaná džíska bez rukávů, záplatované kožené kalhoty, umaštěné vlasy až po zadek, vousiska hodná ZZ Top a věčně zachmuřený výraz ve tváři. To není Max Cavalera, to je Zakk Wylde. Kytarista proslavený hlavně svou prací pro Ozzyho Osbournea nejen že jsou horší než ty Osbourneovy, ale mají dokonce sestupnou tendenci, co se kvality týče. Z těch, které mám doma, je nejlepší "1919 Eternal", pak bych zařadil "Mafia" a nejhorší, tvrdím, je aktuální placka "Shot To Hell".

Proč? Nemá smysl ukájet se tím, že Wylde je dobrý muzikant. Ano, je, možná je to dokonce jeden z nejtalentovanějších hardrockových kytaristů současnosti, navíc má kolem sebe dost charismatu, aby vykročil ze šuplíku věčně druhého, jenže s tím vším nakládá podivně. Písničky, které sází na desky Black Label Society, připomínají spíše masturbaci - tu si taky slastně užije jen ten, který onanuje, jakýs takýs zážitek už pak mohou mít jen ti, kteří milují sperma poletující vzduchem. Tak nějak se to má se "Shot To Hell". Když ujíždíte na tvrdých riffech, dunivé rytmice a chlapáckém zpěvu, asi budete spokojeni. Ale taková je, bohužel, spousta desek a rozhodně nemusejí být americké či britské provenience, stačí zajet na vesnici a jistě najdete nějaký hardrockový spolek. Pravda, nebudou mít tak dobrý zvuk a image, ale když poměříte finanční možnosti s výsledkem, poměr zůstane u obou stejný.

Wylde se snaží tu monotónní metalovou nálož odlehčovat nasládlými kousky. Místo zremasterovaných b-stran Black Sabbath z toho je najednou James Blunt s polypem v krku. Inu, dá se to poslouchat, písničky jako "The Last Goodbye" (znáte někdo větší klišé, než je tento název?) jsou zajímavé aspoň svou relativně chytlavou, někdy až vlezlou melodií, ale revoluci určitě nečekejte. Po čtvrtém kousku vás to ostatně přestane bavit, ta monotematičnost proklouzne i sem. A takhle se Zakk trápí po dlouhých třináct skladeb, po "dlouhých" pětačtyřicet minut. Celou dobu víte, že to není žádný přizdisráč, že má celý metal a novináře tuplem na háku, že je to frajer, ale že když jde o Black Label Society, holt z něj padají jen průměrné, v tomto případě dokonce podprůměrné nápady. Na věčném "aááááh, aááááh, yeáááááh" to stavět nelze...


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY