V úterý 17. října večer se odehrál v pražském Crossu divoce klidný večer. Svá vystoupení zde měli odehrát američtí Unwed Sailor, rakouští Mimi Secue a Liger a český projekt Jon La Tash. Od počátku působila organizace divočeji, než bylo zřejmě pořadatelským záměrem: vedle již tradičního obrovského počátečního skluzu (děje se to všude na světě?), se přidaly problémy rakouských Mimi Secue, kteří kvůli nemoci jednoho z členů nemohli zahrát, což ale organizátoři opomněli zmínit. To bylo však naštěstí všechno, a tak se mohla se zhruba pětačtyřicetiminutovým zpožděním roztočit svítící věc na stropě klubu.

Na začátek byl podle očekávání posazen Jon La Tash. Když rozluštíte hádanku uměleckého jména správně, dostanete jméno Jonáš. A po dalším kličkování mezi jedničkami a nulami internetové dálnice zjistíte, že to neměl z Prahy a ze své domovské kapely Goro na tohle pódium daleko. Ale Jon La Tash neznamená jen boční projekt. Znamená také poměrně chytré melodie, spojené s akustickou kytarou a zvukem prohnaným mikrofonem. Znamená trochu komicky působící česko-anglické komentáře mezi písněmi. Znamená občas "okoukaně" znějící kytaru. Živé vystoupení mělo pro mé uši možná až příliš grungeový zvuk, přičemž si myslím, že tohle zrovna není směr, kterým by se Jonáš chtěl vydávat. Ale nemůže být sporu, že naše kamenná scéna by měla takovéhle projekty vstřebávat a nechat se jimi inspirovat.

Po posledním akordu Jona La Tashe přiběhli na podium udýchaní Liger. Vídeňské duo dorazilo opravdu na poslední chvíli. Aby večer mohl běžet poklidně dál, zapojili své nástroje do aparatur, které si připravili Unwed Sailor, poklopili kopák a spustili své postfolkové vystoupení. Slovo postfolk jsem použil především proto, že oni sami si přejí, aby se tak o jejich hudbě mluvilo. Jinak se rozhodně nedá říct, že by byla slyšet pouze folková kytara a syčení ohně, Liger zakládají své performance čím dál více na elektronických, rytmických plochách znějících z jejich powerbooku. Kytaru občas vystřídá harmonika, bicí citera nebo jemné perkuse a klidné melodie prořízne naléhavý křik. Takhle si lze představit rakouské odkazy folku do postmoderní doby. Pokud budete mít náladu poslechnout si tyhle Vídeňany inspirované Xiu xiu, nejbližší příležitost bude v brněnské Flédě 18. listopadu v rámci New New Festivalu.

Pak měli přijít na řadu Mimi Secue, ale řádky, které jsem o nich chtěl napsat, musí zůstat protentokrát prázdné. Na závěr završili akci američtí Unwed Sailor. Kapelu lze na mapě umístit do seattlské indie scény. Je o nich známo, že se často mění jejich osazení a podle toho se také mění jejich hudební projev. Jedinými stálými členy pak zůstávají baskytarista Jonathon Ford a kytarista Nic Tse. Proto bylo otázkou, co večer bude ke slyšení. Nakonec Unwed Sailor předvedli ve svých skladbách téměř vše, co se Jonathonu Fordovi od roku 1998 shromáždilo v hlavě a prstech. V jejich instrumentálních skladbách se střídaly rychlejší momenty (přirovnatelné například k The Battles), chvíle pomalejší, až meditativní (nabízí se srovnání s Low). Ne snad proto, že by byla hudba tišší, ale spíše proto, že v těch momentech připomínala roztočené modlitební mlýnky - v kruzích se blížila k momentu, kdy změna rytmu přinesla jiný nápad. O Unwed Sailor se nedá říct, že by přinášeli něco nového, ale zároveň jejich muzika není ještě zdaleka obnošená. Snad se na připravovaném CD dozvíme, kam bude mířit dál.

Na závěr domácí úkol: Sledovat rakouskou scénu, jít si poslechnout Goro a dávat pozor na nové album Unwed Sailor. Anebo to nechte na mě, snad mi to nejdůležitější neunikne.

Jon La Tash, Liger, Unwed Sailor, Cross, Praha, 17.10.2006