Milovníci poctivého hardrocku, jaký vznikal jen v sedmdesátých letech, jistě vědí, o kom jsou následující řádky. Red Baron Band jsou ve staromileckých rockových kruzích poměrně respektovaná kapela. Fungují už třináct let a za tu dobu posbírali svoji oddanou, nezanedbatelnou posluchačskou základnu. K té postupně přibývají mladí, kteří našli zalíbení v květinové éře a muzice právě let sedmdesátých, a nábožně tak vzhlížejí k fenoménům jako jsou Deep Purple či Led Zeppelin. Ostatně vlivy nejen zmíněných kapel jsou patrné i na nové, v pořadí již třetí desce Red Baron Bandu "Music Must Change".

Jejich souputníky Votchi lze věrohodně popsat jako Jethro Tull a Uriah Heep ve výhodném balení dva v jednom. Ale co se týče Red Baron Bandu, přestože jejich hudba více než vybízí k nejrůznějším srovnáním, mám problém přirovnat je přímo k nějaké konkrétní kapele (musí vám stačit jen nepřesný příměr k Deep Purple šmrncnutým blues). Nemůžu říct, že by byli Red Baron Band originální a výrazně osobití, nicméně vkusně a s citem vstřebali od každého, kdo stál u zrodu klasického rocku, to nejlepší. Nechybí tedy kytarové vyhrávky ani výrazné riffy, specifický pěvecký projev, gradace skladeb, rázné přechody nebo instrumentální sóla.

Jako na předchozí desky i na novinku si přizvali několik hostů, kteří ji obohacují o různé nástroje, například o vibrafon, elektrické housle, trombon či saxofon. A právě pozadí hostujících dechů tvoří společně s našlápnutým hardrockem tu výslednou nostalgickou, květinově melodickou fúzi. Přesně na obdobnou, nespoutanou a energickou muziku totiž kdysi trsali v drogovém opojení batikovaní a okorálkovaní krásní lidé. Nenechá však v klidu ani současné publikum obdivující staromódní bigbít. Skladby Red Baron Bandu rozhodně nemají dle dnešního měřítka hitový potenciál. Celé album "Music Must Change" je nenásilné, poklidné a především vyrovnané. Přesto se mi do paměti výrazně vryla "Zero For Ever" pro svoji purplovskou gradaci, náboj i melodický a vyšperkovaný refrén.

Od posledního alba "In The Light" uplynuly tři roky a největší změna se za tu dobu odehrála na postu zpěváka. Honzu Holečka vystřídal Mirek Jech. Jejich projev je dost odlišný, takže se lehce změnil i celkový zvuk kapely. Zatímco Holečkův hlas byl pronikavý a při jeho ječácích občas nabíhala husí kůže, Jechův hlas je naopak poněkud zastřený a méně výrazný, s menším rozsahem. Rozhodně to však nehodnotím jako změnu k horšímu. Kapela teď působí trochu civilnějším, učesanějším, ale možná i jistějším a vyzrálejším dojmem. Potvrzují, že jsou vynikající muzikanti. A také perfekcionisti. Se zvukem desky si řádně pohráli, každý tón má své přesné místo i opodstatnění. V konečné fázi to vše ale nezní překombinovaně. A souhlasím s tvrzením kapely, která "Music Must Change" považuje za svůj doposud nejlepší výtvor.