Však sami dobře víte, jak to s tím punkem vlastně je. Je hudba, kterou i dnes v roce 2006, v roce polyfonních melodií, chytlavých singlů a mediálně vyrobených hvězd typu Tokio Hotel či cool clever krásky Paris Hilton můžeme označit slovem punk. I když v kontextu, co bylo tím slovem míněno někdy před dvaceti lety, to vše působí směšně a hlavně naivně. Dnes se za punk obecně považují hlavně tříakordovky ze sluncem propálených pobřeží Kalifornie. Což je jeden velký omyl. I když ten základ tam je - tři akordy a dost. Bono někdy v 80. letech: "Vše co U2 potřebují, jsou tři akordy a pravda," ta pravda dnes u současných kapel tvářících se jako punk jsou spíše chytlavě vyřvávaná klišé. Takové ty výrazy, co se říkají holkám, takové ty výrazy, co holky rády slyšej. Takové ty výrazy, které holky dostanou tam, kam je mají dostat, a tím není myšleno přímo do postele.

Kapela AFI se hned od prvního dojmu tváří ani ne tak naštvaně jako ledově tajemně. Už od působivého přebalu přes poctivě vyvedený booklet až k samotné hudbě. Mají to být zlí, nepřístupní kluci, v jejichž nitru je toho strašně moc, jen je nemožné se tam dostat. Do kytar řežou s obdivuhodným nasazením, přičemž se jim místy daří vytvářet velice poslouchatelné melodie. Hrají tak, jak se dnes v mainstreamu punk hraje. Říká se tomu různě: někdy emo-rock, někdy pop-punk. Hrají tak, jak se to na téhle scéně hodí. Zpívají tak, jak se to na téhle scéně hodí. Zpívají o tom, o čem kapely podobnýho ražení zpívají. Chvílemi jsou příjemní, energičtí. Chvílemi rozzuřeně řvou a ječí, jako by chtěli ukazovat, že ta popová složka v jejich hudbě jen klame, že tam je proto, že tam být musí. Jakože bez kompromisů to dnes nejde. Nikde.

Jak již bylo v úvodu naznačeno, mluvit o dnešních několikaakordových kapelách jako o punkových uskupeních je více než komické. Z té ideologie tam zbyla částečně jedině hudební struktura, ale to, oč v té hudbě ve skutečnosti šlo, na to současní obdivovatelé punkové historie bohužel zapomínají. Je to vlastně hodně o showbusinessu a jeho schopnosti udělat téměř ze všeho módní záležitost pro určitou cílovou skupinu. Ale vždy jsou přece sympatičtější kluci s kytarami zavření ve zkušebně s několika vlezlými dunivými hity než nagelovaní hoši dojemně si předávající vokální party mezi sladkými a srdcervoucími výrazy adresovanými mladičkým teens do publika. A to nejlepší na závěr: tato parta působí jako klasická teenage kapela, ale ve skutečnosti je recenzované album již jejich sedmé a skupina existuje déle jak patnáct let, což celou věc staví hned do jiného světla.