Sonic Youth ječí ve velvetovské extázi

16.08.2006 13:00 - Benjamin Slavík | foto: facebook interpreta

Sonic Youth a zase nová deska. Už podvacáté. Tentokrát mělo být dle slibů kapely album více písničkové než desky předchozí. Skupina slib dodržela, nahrávka "Rather Ripped" zní hodně přístupně. Možná více než kdykoliv jindy. A co na ni redaktor musicserveru? Rovnou můžeme říct, že ji pochválil.
9/10

Sonic Youth - Rather Ripped

Skladby: Reena, Incenarate, Do You Believe In Rapture?, Sleeping Around, What A Waste, Jams Run Free, Rats, Turquoise Boy, Lights Out, The Neutral, Pink Steam, Or, Helen Lundeberg (bonus track)
Celkový čas: 56:29
Vydavatel: Universal
Když se bavíme o garážovém rocku, můžeme to vzít hned z několika stran a úhlů. Třeba - dnes a dřív. Kde a hlavně co by byli ti, co se o to dnes tak nadšeně pokoušejí. Ti, co dnes chtějí být psychedeličtí, hlubocí, a přitom ne moc hlasití. Vytvářet totiž dojmy drsné beznaděje ostrýma kytarama a neúprosně uřvaným vokálem je rozhodně jednodušší a zároveň mnohem povrchnější než dělat to jemným a ve své podstatě syrově zamyšleným jednoduchým vybrnkáváním. Co by dělal Casablancas bez Reeda, Calea a Nico, a to i na "First Impressions Of Earth", když odhuhlaná depka "Ask Me Anything" je ze všech věcí The Strokes nejvíce Lou Reed? Uhnuli by Yeah Yeah Yeahs ze zaručené cesty ke slávě a respektu nastoupené intelektuálním řevem "Fever To Tell" bez Sonic Youth?

Sonic Youth je přesně ten druh kapely, která zní jako temná garážová zrůda, a přitom je to ta nejhodnější a nejupřímnější holka, které všechno řeknete, když je vám nejhůř, a bezstarostně si s ní užijete v největší euforii bez jakýchkoliv zábran a není v tom nic nuceného ani divného. Je to čisté a volné, bez sebemenšího afektu. Upřímný chvilkový cit proměňující se v depresivní mlhavou kocovinu nad ránem. Těch desek už Sonic Youth natočili požehnaně. Ty, co jim oprávněně zajišťují status legendy, už jsou nějakou dobu pryč. Už nemusí nikomu nic dokazovat, chci říct. To, že už dnes - po více jak patnácti letech od vydání - začnou vycházet zásadní desky v luxusních a zremasterovaných reedicích, je spíše stvrzenka výše zmíněného než cokoliv jiného.

O to více vzrušující je na tom všem skutečnost, že i na dvacáté řadovce se do nových písniček nedostává to, díky čemu už léta řada lidí považuje The Rolling Stones za svou vlastní ironii, jasně v tom horším případě, a "Bigger Bang" bere jako s nepochopitelným nadšením přijaté hrubé skici desek ze sedmdesátých let. "Rather Ripped" ale není nic jiného než "Exile On The Mainstreet". Syrová, drsná, zamyšlená a mladicky (vlastně staře) krásná deska. Je psychedelicky romantická jako věci Velvet Underground s Nico. Je nespoutaně kytarově rozběsněná jako The Rolling Stones v dobách, kdy to prostě byli Stones. Kdy to byl orvanej Mick a nadranej Keith. A Naopak.

Sonic Youth s až odporně samozřejmou lehkostí ukazují, jak se dá dělat garáž a pop zároveň. Rockově slizké potvory "Rats" a hned po nich tu je roztomile zasněný klučina "Turquoise Boy" s tak chytlavými motivy, jako kdyby spolu laškovali John Lennon, Iggy Pop a The Strokes. Kim Gordon on vocals included. Nebo to je Karen O? Nebo to je to Nico? Nebo vůbec nikdo známý a jen se vám to zdá? Noisové ruchy a efekty tu jsou jen mimochodem. Prostě pro vykreslení nálady a dojemné atmosféry a taky to jsou Sonic Youth, což je nejspíš ten pravý důvod. Ani nevím, co říci dál. Nestačí vám to už, aby vám došlo, že tahle deska je nádherná a jde dovnitř podstaty toho nejupřímnějšího a nejsilnějšího rock'n'rollového citu?


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY