Čekalo se. Čekalo se déle, než židi čekají na svého spasitele, čekalo se více než na nový příchod Ježíše Krista, okolnosti byly nejasné jako při hledání nové inkarnace Dalajlámy, nikdo nevěděl, kdy se tahle deska ocitne na pultech ani pod jakým interpretovým jménem se bude prodávat. I když všichni věděli, že to bude sólovka Pharrella Williamse, půlky excelentní beat/hitmakerské producentské dvojice The Neptunes. Kdekoliv se Pharrell doteď objevil v sebemenším feat., vždy strhnul pozornost na sebe a když se před třemi lety objevila jeho první sólová skladba s Jay-Zm jako hostem "Frontin'", bylo jasné že tenhle chlapec nehodlá zůstat v pozadí. A tak teď, po třech letech, je deska konečně na pultech, a věrozvěst tak káže své poseltsví, "In My Mind", ovečkám lačnícím po excelentních beatech.

Pokud se zahledíte do minulosti, na všechny projekty spojené s The Neptunes se čekalo jako na smilování boží. A pokaždé, ať už to byla třeba prezentace klonů, nebo N.E.R.D., pokaždé se ozvalo povzdechnutí hraničící se zklamáním a všichni reptali, že to tak nějak není ono. A takové hlasy se začínají ozývat i na adresu téhle sólovky a leckdo se táže, jestli už nejsou The Neptunes mimo formu a za zenitem. Omyl, "In My Mind" je vynikající deska, jenže davy nadšeně čekajících byly v domnění, že ve chvíli, kdy si tuhle desku pustí v iPodu, se před nimi rozestoupí vodstva, nebo budou moci aspoň chodit po hladině a PETky s vodou přeměňovat minimálně na chilské červené. Kdepak, v tomhle je nutno všechny zklamat, nic takového se konat nebude, muzika na téhle desce je "jen výborná" a místy už jsme od Pharrella a Chada slyšeli lepší beaty, ale co už? Tahle tvorba tratí pouze (takřka) jen v kontextu jich samých, mimo ně stále ční v nadoblačných výšinách, kam se různé žebrající hvězdy a hvězdičky nikdy nedostanou.

This record made me wanna play "Off The Wall". A je pravda, že když jsem po dohrání Pharrella strčil do přehrávače placku s debutem Michaela Jacksona, srovnání kulhá, protože "Off The Wall" je nahrávka, které bych snad jako jediné kdy dal desítku, možná ne jediné, rozhodně ovšem bez stínu pochybností. Ale to jsem odběhl, Pharrellův debut se dá posoudit jedině v exkluzivní společnosti, v níž jediné dokážete najít chyby, jež by vám jinak nikdy nepřišly. V rozsahu patnácti tracků (a šestnácti skladeb) se bohužel najde vata, k níž paradoxně patří spolupráce s Jay-Zm ve skladbě "Young Girl" nebo poslední, skoro už nezařazený track "Show You To Hustle" s Pharrellovým objevem Lauren. Oproti tomu však stojí excelentní a nyní i singlová "Number One" s Kanye Westem, která naprosto hypnotickým a houpavým groovem uvede tělo bezděčně do pohybu. Nepřímo tak Pharrell zvyšuje očekávání na Kaneyho "Graduation", protože sám Kaňák nabírá ve svém projevu na suverenitě a zajímavosti (anebo jsem si prostě jen zvykl?). Co se nepodařilo s Jay-Zm, daří se hned vzápětí s "I Really Like You" a když Pharrell líčí, kterak by se dal zkoumat vesmír (samozřejmě ne Hubbleovým teleskopem) a v pozadí zní osmdesátkové syntetické bubny, leze mráz po zádech. A co se nepodařilo s Jiggou, daří se se Snoop Doggem, těm dvěma to spolu v "That Girl" evidentně sedne (ještě aby Snoopovi nesedlo rapovaní o děvčatech...).

Uf, kritika je silná a výtky by se se skřípáním zubů opravdu našly. Na téhle desce nepřišlo nic nového a celá má naprosto charakteristický zvuk, což u jiných, nutno podotknout, někdy v recenzích označuji za nedostatek invence. Ale revoluce nemůže přicházet každý den a i když na některých novějších proukcích Huga a Williamse je slyšet, že je sekají jako Baťa cvičky, tahle deska je prodchnuta péčí a je na ní cítit, že Pharrell aka Skateboard P si na ní dal záležet. I přes všechna ale, která vznesete, stále je to jedna z nejlepších nahrávek, které jste letos mohli vidět na pultech obchodů (a pak poslechnout).