Oto Klempíř (J.A.R.) - Nazírám přes kaleidoskop

22.08.2006 14:00 - Radek Antl | foto: facebook interpreta

Že na "Armádu špásu" J.A.R. čekala pěkná řádka lidí, potvrzují žebříčky prodejnosti. Že nejde o efekt marketingových lákadel, potvrzují spokojené ohlasy fanoušků i kritiky. Že velký podíl na zdařilosti tohoto díla mají texty, potvrdí asi každý jeho majitel. A právě autor drtivé většiny veršů J.A.R., Oto Klempíř, nám poskytl rozhovor. O desce, textařině i svém synovi.
Oto Klempíř (J.A.R.)
© Roman Černý
Před časem mi dal pocítit, že rozhovory s ním nemá cenu předem lajnovat. Seriózně zamýšlené interview (dle jeho názoru plné nepatřičných otázek) pro jiné periodikum se tehdy pod jeho taktovkou zvrhlo v zábavné, přesto ne zrovna smysluplné plácání. V souvislosti s vydáním "Armády špásu", nové to desky jeho výjimečné kapely, jsem se jal znovu prubnout odolnost svého ega a vyrazil za ním na místo jeho pracoviště. (Bez důkladnějšího lajnovaní, samozřejmě.) V reklamní agentuře, sídlící nedaleko Dělnické 69, co dala název i obsah stejnojmenné písni z nové "Armády špásu", v jedné ze čtyř konferenčních místností, označených jmény Adam, Eva, Nebe a Ráj, mi textař a rapper J.A.R. Oto Klempíř nabídnul minerálku, povzdychnul si nad bodovým systémem, odeslal textovku do Bombaje a dal svolení ke startu.

Před dvěma lety jsi mi říkal, že "Nervák" je pro tebe neposlouchatelná deska. Platí to ještě?

Pro mě je každá naše deska v momentě dokončení neposlouchatelná. Opravdu neujíždím na tom, co jsem udělal, a jedinej důvod, proč to poslouchám, je potřeba naučit se ty písně na koncerty. Vem si, že jsem nad tím strávil třeba dva roky. A pak si to ještě mám poslouchat? Navíc, za tu dobu, co strávím prací na tý desce, se posunu o něco dál a vlastně už mě ty témata do jistý míry nezajímaj.

To má logiku. O "Nerváku" jsi ale mluvil jako o desce, která se vůbec nepovedla.

Ten "Nervák" šel trošku mimo mě. Ty písničky, co jsem tam chtěl mít, jsem tam neprosadil, nelíbilo se mi, jak to vyměklo, nelíbily se mi aranže, nelíbily se mi moje rapy, obal se mi nelíbil... Prostě jsem si to znechutil tak, že tu desku nemusím.

Byl jsi v tomhle názoru v kapele sám?

Já za jiný nemůžu mluvit, to ať si vyřešej oni sami. Mluvím čistě o svých niterních pocitech a oni maj taky svý niterní pocity.

Ptám se proto, že "Armáda špásu" je znatelně tvrdší než "Nervák". Souhlasíš s tím, že jste se na ní vrátili ke kořenům?

V čem?

Tak určitě tam vidím podobnosti třeba s "Mein Kampfunk", ať už v tom tvrdším zvuku nebo místama v textech.

To si myslím, že ne, ty vole. Stoprocentně tam je obrovskej posun v tý instrumentaci. Je tam obrovskej posun v tom, jak Bárta zpívá. Velkej posun v tom, jak já a Viktořík rapujem, i když to vlastně ani není rap, ale spíš takovej ten polozpěv, polorap, kterým ty udržuješ rytmus i noty, taková zpěvomluva, který se říká parlando. Je tam obrovskej posun v aranžích, který nejsou vůbec jednoduchý. Vždyť to jsou už náročný opusy! A něco jinýho se říká i v těch textech, to už není "Maskérka a herečka", věci jako "Maskérka a herečka" byly hříčky. Tady jsou taky hříčky, ale hříčky lidí, který jsou o osm deset let starší. A to teda zdaleka není to samý, čili říct, že je to návrat zpátky, je hodně zjednodušený. Nejseš první, od koho to slyším, párkrát jsem to četl i v recenzích opravdu renomovanejch kritiků. A vždycky jsem se podivil.

Ale nějaký ty společný body tam přece najít můžeš. Už třeba zábavný intermezza, kterýma jste prokládali první desky.

Michal Viktořík, Oto Klempíř (J.A.R.)
© Roman Černý
Tak na "Zlatý struny", "Pamět" a "Zajíce" se mě fakt neptej, protože to je čistě sólová aktivita Michala Viktoříka. S tím nikdo jinej nemá nic společnýho. Dokonce kromě Romana Holýho v kapele nikdo ani nevěděl, že je něco takovýho vůbec vytvořený.

Jak že?

Ten, kdo si dal za úkol nahrát a zprodukovat desku, je Roman, kterej usoudil, že tyhlety tři věci se tam hodí, tak je tam dal.

V J.A.R. to takhle funguje běžně? Žádný hlasování? Pustíš si vaši čerstvě vypálenou desku a zjistíš, co je tam všechno tajně přihozený?

Nevim jestli běžně, ale teď to tu takhle zafungovalo.

Tohle s tím trochu souvisí: Nakolik se představa textaře o zhudebnění, zrealizování textu může rozcházet s výsledkem? Jak moc ti můžou spoluhráči ten text jako autorovi s nějakým vztahem k tomu textu zkazit?

Jak kdy. Třeba text k písni "Divoký tempa" jsem přinesl kapele s tím, že by bylo hezký, kdyby jsme to nekazili rapováním, kdyby to Dan zazpíval jako takovou jemnou meditativní píseň, sám za sebe. Dan se toho chopil a udělal to hezky. "Superpéro" zase bylo psaný přímo na muziku. Z tý samotný realizace, kdy odevzdám text a oni ho nějak ztvární, mám rozporuplný pocity, někdy se mi to líbí na první dobu, někdy se mi to líbí později, někdy se mi to, jako v případě "Nerváku", nelíbí vůbec. Ale zase nejsem z těch, co by měli potřebu tu svoji představu nabouchat druhejm do čela. Dejme si navzájem prostor pracovat.

Co mi můžeš říct k textu písně "Potomek Prahy", ve kterým naše hlavní město nazýváš "sviní"?

Za těch pětadvacet let, co žiju v Praze, jsem se tady ocitl v různejch situacích, na různejch místech, s různejma lidma, od top až po down, ze severu na západ... Prahu znám možná líp než rodilý Pražáci, který nikdy neměli touhu to město takhle zkoumat. A tohleto všechno mi přidělilo básnickou licenci na vyjádření svejch místních zážitků, střípků a obrazů, poskládanejch do toho textu.

Docela nabroušenýho textu.

Vždycky, když píšu text, hledám nějaký sdělení, který to posadí na prdel. Který to všechno, co tam chci vyblejt, zjednoduší. Nechci vyprávět příběhy, od toho tady máme takový krásný lidi, jako je Nohavica, neláká mě to a vlastně mě to i unavuje. Spíš si stavím takový leporelko, nazírám na ty témata přes kaleidoskop a spíš experimentuju a přeskládávám ty jednotlivý texty do podoby, která mi přijde dobrá. Spousta lidí si myslí, že jsou to jen přes sebe naházený slovíčka, a kolikrát maj i pravdu, ale mě to baví, baví mě, co z toho vyleze. A tentokrát z toho vylezla Praha, s mejma zkušenostma s ní a s jejíma zkušenostma se mnou. Na začátku bylo sdělení: "Máma říkám týdle svini, jsem potomek Prahy." Pak se to pod tlakem mých spoluhráčů pozměnilo na: "Máma říkaj týdle svini a dole maj hlavy, máma říkaj týdle svini, jsem potomek Prahy." Tím textem jsem chtěl říct: "Praha je svině, ta se s tebou nemazlí, tam zažiješ todle, todle, todle a todle a když žiješ v noci víc než ve dne, je to ještě větší kouř." Třeba Danovi Bártovi se to zdálo moc krutý, moc jednostranný, tak si k tomu dodal nějakou svoji vlastní pasáž, kde si zpívá: "Ležím tu, jsem zástavba zbořených domů..." Jako že on je ta Praha. Oukej. Mně se to líbí.

J.A.R.
© Roman Černý
Praha...

Praha je kotel, kde to u nás nejvíc vaří. Když si vyjedeš dál, najdeš tam několikanásobně větší města, kde to vaří víc, ale my jsme se vzmohli na tu Prahu, ve srovnání se světem spíš středně menší město, kde se dá celkem slušně orientovat. Kde za pár let zjistíš, že okruh tvých zájmů v ní se naplnil, a dostaneš snahu sám být okruhem, co někoho zajímá. A to se ti tady zřejmě podaří mnohem líp než v jinejch koutech týhle země, protože tady jsou pro to lepší podmínky. Na druhou stranu jsou tu špatný podmínky pro bydlení. Byt ani barák nekoupíš, aniž bys byl zadluženej až po prdel, to bys musel být milionář. A když přicházíš z venkova, jako já, jak se z tebe stane milionář? Musíš mít buď zázračný štěstí, nebo bejt zázračnej chlap. Nebo to vyženit.

Nebo to nakrást.

Nebo to nakrást, ale to potom riskuješ, že tě zavřou. A to riskuje jenom blbec.

Od blbců oslím můstkem zpět ke kapele: Jakou největší blbost sis kdy přečetl o J.A.R.?

Že jsme rasisti. Jakože J.A.R. - Jihoafrická republika. Maj tam v tý písni Mandelu, maj tam něco proti těmdletěm, tak to jsou rasisti a basta. Rasisti jsme pak vlastně byli až do "Homo Fonkianz".

Kdybys ty měl psát o J.A.R., napsal bys co?

Já bych rozhodně o J.A.R. nic nepsal, protože to bych musel vždycky z tý party vzít jenom jednoho, na toho se zaměřit a ty ostatní upozadit do vedlejších rolí. A to se mi nechce. Navíc, je to zbytečný, za J.A.R. píšou koncerty.

Myslíš, že je zbytečný psát o hudbě?

Není to zbytečný. A není to lehký, aspoň pro mě. Psal jsem třeba pro pražskej list Time In dvojstránku o Jamesi Brownovi, a to mě bavilo, protože tu osobu mám rád a zajímá mě. Ale psát recenzi na Franz Ferdinand, který mi absolutně nic neříkaj, a hodnotit jejich desku, to by mi asi nešlo. Samozřejmě, kdyby hrozila mojí rodině a mým dětem smrt hladem a tohle byla jediná cesta, napíšu to s prstem v prdeli. (smích)

Dá se nějak vymezit hudba, která tě zajímá?

Já ti to řeknu upřímně: Nemám na to čas. Od devíti do devatenácti jsem v práci, kde poslouchat nějakou hudbu může možná nějakej grafik, kterej si dá sluchátka na uši a hejbe s obrázkama, ale ne já, kterej musí mít na práci klid. Potom jdu z práce do... mů a doma mě čeká žena a malej chlapeček a já než abych poslouchal nějakou muziku na sluchátkách, tak si s ním chci hrát, chci si ho užít. To je třeba do desíti. Pak se možná hodinu věnuju sobě a pak jdu spát. Kdy mám poslouchat hudbu? Posloucháme hudbu právě se synem, kterej ve svých dvou letech má rád tvrdý riffy, má rád rytmický dupačky a nemá rád žádný ploužáky ani rozměklý věci... Ilustratosféra nezabrala. (smích) Ale líbí se mu třeba nevydaný věci moje a Mirka Chyšky. On má oblíbených dvacet cédéček, který se naučil pouštět, a ty spolu posloucháme. Ale jinak? Nemám ambice se prokousávat nějakou novou hudbou, protože mám furt dostatek práce a kvůli tomu se na to nedokážu dostatečně uklidnit ani uvolnit. A navíc, hudby, která by mě opravdu bavila, je čím dál tím míň. Asi jsem v tomdle směru natolik zvláštní člověk, že potřebuju zvláštní věci. Občas zaslechnu nějaký věci, ať už je to hip hop, latinu, hudbu pravoslavnou nebo třeba indickou, kde se mi zalíbí nějakej moment, vydržím to poslouchat deset minut - a šlus. Teď jsem byl na Medeski Martin & Wood, to ty vole byla ale nechutná nuda! Nebo James Blunt! Ty vole, to absolutně nerozdejchávám, co to je za píčoviny! Proč to vůbec existuje?!

Oto Klempíř (J.A.R.)
© Igo Adler
Zmínil jsi nějaký svoje a Chyškovy nevydaný věci...

My jsme si s Mírou v době, kdy bude J.A.R. spát, chtěli udělat něco bokem, ale máme oba tolik práce, že jsme rádi, že jsme rádi.

Měl jsi v plánu něco sólovýho.

Od toho jsem upustil, protože jsem nesebral dostatek sil pro hledání přístupnýho sdělení. Nahrát desku, který nebude krom tří lidí nikdo rozumět, na to seru. Až tomu dám nějakej srozumitelnej tvar, až to, až tamto, až mi bude třeba padesát, tak jo, ale teď ne. Zatím mám v empétrojkách úplně jednoduchý dema ze zkušebny, který jsem nahrával s Mírou a Štěpánem Smetáčkem, jsou to melodičtější rock'n'rollový smaženice, kde i zpívám, ale zatím o to podle mě nikdo nestojí.

Jak se tak bavíme o nevydaných věcech, nedá mi to a znovu se musím zeptat na J.A.R. a vcelku módní záležitost zvanou DVD. Vím, že v dohledný době se ho od vás asi nedočkáme, ale: Už jste v kapele tohle téma aspoň probírali?

Ani ne. A i kdyby jo, stejně bysme asi neměli vůli to pochystat. Nemyslím tím zmáknout výpravnost a bohatost rejstříku, jakou zmákli třeba Monkey Business nebo... teď nevím, ta Ilustratosféra už to DVD vydala?

Slibovali ho, ale nějak to nedopadlo.

Aha. No já se ani nedivím, protože ona to není prdel. Nestačí mít tam hezkej, zvukově vyváženej záznam koncertu, točenej na osm kamer, sluší se k tomu dát určitej počet bonusů, který ovšem maj svoji hodnotu. Bonusů, který to nezahltěj, který nevypovídaj jenom o tom, že jsi měl náladu na fór, ale znamenaj něco v kontextu toho dévédéčka. A takový bonusy není lehký najít, pokud teda člověk vůbec nějaký najde. Jde o to nevydávat jenom koncert a tři rozhovory k tomu a na druhou stranu tam toho taky nenacpat až moc. Najít tu optimální hranici. A to už chce nejen srdíčko, ale trošku i chochmes, vole. (smích)

A co dnes už skoro raritní dokument "Desetiletí letí desetiletím"? Nevyjde aspoň ten v nějaký reedici?

To jako nevím, já osobně to nepovažuju za něco vyloženě zdařilýho, takže bych to asi nijak neoprašoval. Celý mi to přijde hrozně zdlouhavý, až k nepřežití, od začátku až do konce jsem to snad neviděl nikdy.

OK. Co by tedy J.A.R. rádi stihli do konce roku?

Odehrát pár super setů a dostat lidi do takový divočejší pohodičky.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY