James Blunt, chlapík, co maskáčovou kariéru hodil na hřebík, aby místo nepřátelských území zabíral dívčí srdce. Když jsem dorazil do Lumbeho zahrady Pražského hradu, lehce nevkusně a škodolibě jsem si utahoval z velké scény a představy, jak písničkář z ostrovů poleze při písni "High" po ocelové konstrukci á la Richard Krajčo. "Kdepak, ten bude jen sedět na židli," ujišťovali mne někteří kolegové. Legrace nás však záhy přešla, když James Blunt nastoupil na scénu. Dravá novinka "Breathe" a dravý projev zpěváka i čtyřčlenné doprovodné kapely. Nakonec moc nechybělo a člověk, který na své zatím jediné studiovce "Back To Bedlam" působí jako neskonalý romantik, málem skutečně po konstrukci šplhal. Výlet mezi fanoušky, skok z reprobeden... Takhle jsem ho neznal. Ale jinak to samozřejmě byl převážně tklivý večer vyplněný pomalými baladami, z nichž nejpůsobivější byly ty, při nichž Blunt vyměnil kytaru za klavír.

"Cry" lid načala, "Goodbye My Lover" to dokončila. Část této naléhavé písně odzpívali fanoušci (či spíše fanynky), kterých se sešlo na deset tisíc. Blunt je za to v potemnělé Lumbeho zahradě pochválil. Publikum bylo spíše umírněné a poklidné, ale zpívat rozhodně umělo. Jako už je tomu na větších akcích u interpreta, který se proslavil především nějakým tím megahitem, obvyklé, řada lidí tu přišla hlavně na jednu píseň, v tomto případě "You're Beautiful", kterou si však zpěvák schoval až do přídavků na konec. Před tím zazněly vedle autorských záležitostí i předělávky jako "Coz I Love You" od Slade či pixiesácká "Where Is My Mind", které sice fungovaly, ale jako by tu na ně nikdo moc nebyl připraven. Takové "Wiseman" či "No Bravery", při níž i druhdy minimalistickou vizualizaci scény vystřídalo promítání záběrů z Kosova, to byly věci, které zapadly mnohem přirozeněji.

Ať už jsou však pocity z romantického a místy živelného představení jakkoli rozpolcené, nutno v sumáři říct, že jsem Bluntovi jeho písničkářství upřímně věřil. Ačkoli s hlasem tolik nepracuje, díky jeho posazení má dar být působivý a zažehávat jiskry. Zároveň zpěvák působí jako skromný hoch, je vřelý a omlouvá se za to, že jeho čeština je limitovaná, třebaže narozdíl od mnohých zahraničních návštěvníků se v ní snaží alespoň o drobet komunikace. Okázalost vskutku není jeho hobby. Prostě obyčejný kluk, který se shodou okolností v těchto zeměpisných šířkách stal díky mediálnímu zájmu momomentálně hvězdou, a tak přijel zazpívat své písničky, aniž by toho jakkoli zneužíval. V jeho kapele byli zruční hudebníci, kteří se nebáli občas přitvrdit a třeba klávesák při jedné z písní opustil klávesy, aby si mohl zatančit. Pravda, takový Tim Rice-Oxley z Keane k tomu klávesy ani opouštět nemusí, ale zas to nemůže rozbalit tak jako člen Bluntova bandu. Příjemná nálada na příjemném místě občas prodchnutá špetkou jemně romantického patosu dominovala tomu večeru. Pokud se však právě hrálo. Koncertu totiž nedominoval jen Blunt, ale pohříchu i mrzká organizace ze strany pořadatele InnerVisions.

Zatímco před týdnem jsem si v Německu pochvaloval, jak Robbie Williams i všechny předkapely začaly přesně na čas, Bluntův koncert mne znovu uvrhl do tuzemské reality, byť tohle dlouho nepamatuji ani u nás. Začátek akce místo v plánovaných sedm kdesi po osmé, sám Blunt nastoupil až kolem desáté hodiny, třebaže původně měl začít v osm, pak v devět, pak o půl desáté... Mezitím jsme na projekční scéně sledovali nekonečné klubko několika málo reklam a poslouchali nebohatý písničkový set DJs. Pořadatelé se zároveň svou hloupostí připravili o solidní tržbu. Sám bych se docela rád něčeho v tom horkém večeru napil, ale fronty, v nichž se stálo i hodinu, mi byly pádným důvodem k částečné dehydrataci. Stánků s občerstvením bylo zoufale málo. Jestliže se mi nedávno při návštěvě bratislavského koncertu Depeche Mode zdálo, že je toho čekání až přespříliš, pak jsem ještě netušil, jak to bude vypadat na Jamesi Bluntovi Praze. Čekalo se prakticky pořád. A to jsem ještě díky novinářské akreditaci byl ušetřen chaosu u vchodu, kde si někteří rovněž nějakou tu hodinu postáli. Pomyslnou tečkou za tím vším byl opět neorganizovaný odchod, ve tmě mezi odpadky, dírou ve zdi, kterou jako by tam někdo vybil "speciálně" právě pro tuto vzácnou příležitost. Pořadatelé mohli být zaměněni za anarchistický kroužek, výsledek by byl asi podobný.

Neschopnost organizátorů tak částečně odnesla i předkapela Zero 7, která nastoupila na scénu v době, kdy už všichni čekali Blunta. Zero 7, ač předskokané, jsou oproti hvězdě večera solidní koncertní matadoři, vydali čtyři studiová alba a řadu singlů. Jejich elektronická produkce s výraznými instrumentálními party občas oživenými zpěvačkou Siou Furler se však lehce minula s cílovou skupinou onoho večera. Jejich atmosférické, táhlé hudební party mohly zaujmout v úvodu, ale když už si většina diváků chtěla prozpěvovat s Bluntem známé šlágry, bylo dané vystoupení nejpozitivnější tím, že se po celé té době konečně aspoň něco dělo. Věci jako "Seeing Things" zkrátka neměly dostatek adresátů a nebyla na ně ta ideální nálada. Což uzavírá pomyslný sled dojmů z onoho večera, který měl příliš mnoho chyb na to, abych mohl říct, že se vydařil, přestože oba vystupující interpreti odvedli veskrze povedený výkon.

James Blunt, Zero 7, Lumbeho zahrada, Praha, 18.7.2006

Fotogalerie: