Skupina Buty svojí poetikou a nezměrnou žánrovou pestrostí mnoho příznivců má, leč některé posluchače totéž odrazuje. Ti i ti se však vždy shodovali, že kapela kolem zakladatelů Richarda Kroczeka a Radka Pastrňáka je partou velice zručných muzikantů, kteří se nikdy programově nepodbízeli různým komerčním tlakům. A pokud z jejich dílny vzešel hit (jako že jich pár bylo), stalo se tak spíše tak nějak mimochodem, jakoby drobným nedopatřením, a písně jako "František Dobrota", "Krtek", "Demáček" či "Mám jednu rukou dlouhou", ač hrané i ve veřejnoprávních médiích, znějí vždy v tom našem malém éteru tak nějak v dobrém slova smyslu nepatřičně. A kdo snad čekal, že se na starých dobrých Butách s novou deskou cokoliv změní, ten se převelice spletl.

Ač je "Votom" zbrusu nová deska, zní jako esence všeho, co kdy dělalo Buty Butama. Takže hned na počátku narovinu, že aby bylo každému jasno: kdož jsi měl Buty rád dosud, novinka tě nadchne. Kdož jsi naopak téhle svérázné partě nikdy na chuť nepřišel, u nové desky to ani nezkoušej. K úplně nejbláznivějším butovským počinům se bezesporu zařadí hned úvodní parodie "Státní hymna", k výše uvedeným hitům odkazuje další zvířecí sonda "Kočka" či lehce filozofická "Tisíc korun" ("Lůza je chudá / země je bohatá na lůzu / to je smůla"), na občasné koketérie s vyhraněnými žánry odkazují "Myšlénky" (píseň lidová) nebo "Starý vodopád" (české country nejhrubšího zrna). I rockově přitvrdit kapela umí, jako třeba v kytarovce se závažným textovým sdělením, které praví, že "Karel spí" ("Karel spí / a v celém karelství / se daří jeho jménu"). To všechno jako by už posluchač z dřívějších desek kapely znal, jako by už všechno kdysi tak trochu slyšel, a zde to je jen mírně přetaveno, lehce zaktualizováno, ale pořád jsou to ty staré dobré Buty.

Do této příjemně nostalgické nálady krásně zapadají i další písně, z nichž za nejpovedenější považuji dramatický příběh saxofonisty "Milana" ("Milan má svoje vlastní kláro / nejlepší kláro jaký bejvá / předtím měl taky celkem slušnej nástroj / ten mu však vzali lidé v Polsku"), lenorou nadýchanou "Všechno kolem mě" a zejména pak něžnou milostnou "Pusinku na prdel" ("Co já bych lásko / tady ještě chtěl / miláčku tobě dát / pusinku na prdel"). Trochu nečekanou zajímavostí je šest básnivých předělů nazvaných "Chvilky poezie", které kupodivu díky své nepřehnané délce a štěpnosti volného verše nenudí ani při mnohonásobně opakovaném poslechu ("Nikdy se nenechal nikým zastupovat / Zastupoval se sám tak dlouho / Až vytvořil frontu tak dlouhou / Že mu už pak nestálo za to čekat / Až přijde na řadu").

To, že je deska plná výtečných melodických nápadů, velmi originálních a bohatých aranží a skvělých muzikantských výkonů, myslím, není třeba nijak zvlášť zdůrazňovat, to je u But tak nějak samo sebou stejně jako vynikající zvuk, další poznávací znamení desek téhle kapely. A tak nezbývá než zopakovat, že kdo měl Buty a jejich poetiku vždycky rád, toho nová deska nadchne. Kdo je nesnášel, najde na nové desce všechno to, co mu na nich vždy vadilo. Já patřím do první skupiny.