Zelený ostrov zdolal vedra i průtrž mračen

20.06.2006 15:30 - Dan Hájek | foto: facebook interpreta

První štafetový kolík na putování po pražských hudebních ostrovech v rámci festivalu United Islands Of Prague vždy nese Green Island - věnovaný world music, ethnu a folku. Jeho dějištěm je Střelecký ostrov, který k tomuto účelu pasuje jako ušitý, a všem návštěvníkům nabízí poklidnou oázu. Ani letošek nebyl výjimkou. Více již v našem reportu, který mapuje celé jeho dějství.
Nálet bubeníků, UI, 16.6.2006 small a
© Vladimír Komjati / musicserver.cz
Festival United Islands Of Prague si na letošní desetidenní maratón nachystal nabitý program, který avizoval, že bez předsudků půjde o jeden z nejlepších festivalů tohoto roku. Jeho pestrobarevná škála je velkým lákadlem a i když máme za sebou teprve první ze tří ostrovů - Green - věnovaný world music, ethnu a folku, tak se úvodní věta začíná naplňovat. Rozmanitá vystoupení na Střeleckém ostrově dokázala zaujmout, sklidit obrovský aplaus a hvězdám formátu Khaleda, Renato Borghettiho, Iarla O'Lionáirda nebo Harriho Stojky s jeho Gypsy Soul zdatně sekundovali borci domácí scény. Střelecký ostrov je příjemná oáza klidu, prakticky celý je zakrytý mohutnými kaštany a není nijak obrovský. Vše nasvědčovalo naprosto pohodové atmosféře a ostrovem se nesla směsice vůní těch nejrůznějších jídel; klobáskou počínaje a arabským chlebem a vodní dýmkou konče. Tuto atmosféru jen místy poškodily rozmary počasí nebo fotbalový zápas naší reprezentace. Ale pojďme se podívat, co vše se tady za ty čtyři dny odehrálo, naši průvodci už jsou nachystáni vás zasypat mnoha informacemi a fotogalerií.

Nálet bubeníků, UI, 16.6.2006 small b
© Vláďa Komjati / musicserver.cz
Imaginární start festivalu obstarala formace Camael, ta se na pódium vyskládala okolo čtvrt na šest. Spustili svůj mix moravských písní a rómského folklóru. Prvních pár desítek přítomných většinou pouze posedávalo po louce. Před pódiem stáli pouze dva tančící lidé. Pravda, bylo ještě brzo, ale Camael by si zasloužili důstojnější atmosféru. Dámské trio Kováčová-Podkonická-Procházková bylo bezchybné. Pochvala určitě směřuje i k panu zvukaři, který nejen na Camael, ale na celý večer naservíroval perfektní zvuk. Nic se netříštilo, nic nebylo utopené, aparatura nebyla nepřiměřeně nahlas. Prostě ideál. Camael vzali průřezem jejich eponymní album a dokázali, že jsou schopni být stejně dobří hudebníci jak ve studiu, tak na koncertě (Jana Procházková i s již slušně narostlým bříškem).

Nálet bubeníků, UI, 16.6.2006 small c
© Vladimír Komjati / musicserver.cz
Po krátké přestavbě pódia přišel na řadu hlavní bod zahájení - Nálet bubeníků. Tento projekt, který vznikl z iniciativy Pavla Fajta, skrývá neskýtané možnosti. Slet bubeníků totiž nemá vyhraněný styl. Všichni jedou napříč žánry a nemají žádné hudební hranice. Mísí se u nich improvizace s totálním respektem vůči ostatním, nikdo si nedovolí nijak vyčnívat nad ostatními a evidentně si hrají pro radost z hudby. Na konci většiny skladeb přešel Pavel Fajt do popředí, aby všem rukou ukázal, kdy mají končit. Nevím, na kolik mají repertoár dopředu připravený, je jasné, že nějakou kostru mají, ale jakmile se chytí, viditelně improvizují a vzniká tak něco moc zajímavého. David Koller, Miloš Dvořáček a Pavel Fajt udávali základní rytmus, doplňoval je na perkuse Miloš Vacík (se svými latinsko-americkými rytmy), Alan Vitouš také na perkuse (připepřil trochou Afriky, Austrálie a indiánskými kmeny Ameriky) a japonská šoumenka Jumiko zaníceně zpívala (sekundovala jí Tereza Petrášková), vše jistil Ondřej Smeykal na didgeridoo. Co z ní dokáže tenhle člověk dostat, je až neuvěřitelné. Ani nepotřebuje didgeridoo, stačí mu obyčejné plastové instalatérské trubky, i s jejich pomocí totiž umí profesionálně hrát jako na didgu. Vystoupení to bylo zvláštní, místy mrazivé a úchvatné, jindy jsem se už těšil, až přejdou na jinou skladbu, protože mě neměnný rytmus nudil. Ovšem většinu vystoupení jsem si stejně jako značná část přítomných užíval.

Čankišou, UI, 16.6.2006 small a
© Vladimír Komjati / musicserver.cz
Nálet bubeníků obstaral důstojné zahájení a dokonce svými údery přivolal i déšť, a tak se vzduch značně zlepšil; z úmorného vedra se rázem udělalo příjemné teplo. V půlce jejich setu přišli primátor Pavel Bém, europoslanec Jan Zahradil a náměstek ministerstva zahraničních věcí Tomáš Pojar a prohlásili festival United Islands Of Prague za zahájený. Poslední vystoupení úvodního dne obstarali brněnští Čankišou. Jejich hudba byla na vlahý letní večer jako dělaná, Střelák se slušně zaplnil a tak se na hudbu lidu Čanki tančilo a tančilo. Příměs balkánských a islámských prvků, mnoho energie, kterou Čankišou produkují, nástrojová vyhranost a zajímavý zpěv nepřehlédnutelného Karla Heřmana se linuly po Vltavě až někam do Tróji. Nálada byla výborná, přesně taková, jakou jsem si představoval, že na Green Islandu bude. Hitovými ambicemi nabité skladby jako "Bury Na Laty" nebo "Bekábo" nenechali nikoho chladným. Po závěrečné, davem odzpívané písni "Jeba Ma Miluna" se nikomu nechtělo domů, leč policejní hodina je v Praze neúprosná. Cestou jsem si kladl dost významnou otázku: Půjde to vůbec těch deset dní v tomto tempu vydržet?!(Tomáš Tenkrát)

Harri Stojka & Gipsy Soul, UI, 17.6.2006 small a
© I. Prokop / unitedislands.cz
Sobotní program byl narušen dvěmi faktory. Těmi byly rozmary počasí a fotbalové utkání našich borců, kteří podlehli Ghaně 0:2, tristní to zápas, za který se zcela nevinně omlouval i Harri Stojka. Ahmed má hlad hráli před téměř liduprázdným publikem, to si však jejich set zcela vychutnalo. I když chvilkami hustě padaly dešťové kapky, tak jejich předávaná energie působila pozitivními vibracemi. Lidové skladby sousedního Německa, Polska a vzdálené Ukrajiny, Ruska a třeba i Mongolska v upraveném hávu měly náboj a člověk se pohupoval do rytmů; příjemný začátek. Jablkoň to naopak vzala z jiného konce a pod heslem: "Vánoce mohou být po celý rok" pobavila několika skladbami na dané téma, nevyjímaje bluesově laděnou "Vánoční Kateřinou". Došlo i na folk-punk "Říkadla" nebo "Svatební" valčíček, prostě pestrá plejáda k pobavení a vše bylo zakončeno skoro již tradičně vánočně podchyceným a vytleskaným přídavkem. Mooberg Ensemble byli pro mě prvním překvapením. Po celou dobu jejich vystoupení jsem se nemohl zbavit dojmu (a nebyl jsem v tom sám), že perkusionista Jakub Žalud by v pohodě vyhrál soutěž na imaginární dvojče Davea Gahana z Depeche Mode. Třináctičlenný band čítal čtyři mužské vokály a o stejném počtu se prezentovaly představitelky něžného pohlaví. Ty měly i více prostoru a hudební směrování bylo hodně ethnické. Mooberg Ensemble prezentují lidové písně přepracované do orientálních rytmů a melodií - zajímavá kombinace, která rozhodně nenudila.

James Harries, UI, 17.6.2006 small
© I. Prokop / unitedislands.cz
Oproti předchozím chvílím dvojice Jiří Plocek a Jitka Šuranská působila velmi skromně. V obsazení dvoje housle zahráli několik lidových písniček z moravskoslovenského pomezí a od publika si zasloužili zasloužené ovace. Jitka strhávala díky vynikajícím vokálním výkonům pozornost hlavně na svoji stranu. Zajímavými vsuvkami byly i vložené instrumentálky, v kterých si občas Jiří prohodil housle za mandolínu. Škoda jen, že závěr jejich vystoupení překazil průchozí karneval v rytmu techna, ale i tak to byl jeden z vrcholů sobotního dne. Během následujících příprav se počasí razantně měnilo, silný vítr proháněl mraky a vypadalo to na silnou průtrž, naštěstí nic takového se nekonalo. Ruská Ethnica patřila naopak k tomu nejslabšímu a během jejich vystoupení i někteří odcházeli. Zajímavé prvky world music ničil obyčejně znějící bassline sampler a několik zpětných vazeb zmařilo velký hlasový rozsah vokalistky Eleny Belayevy. Nápaditost jejich tvorby se tak přeměnila ve volně plynoucí nudu. Na největší fotbalovou zaneprázdněnost zvukařů si mohl stěžovat James Harries. Během jeho show možná i padla druhá branka v neprospěch našeho teamu. James měl hodně nesnadnou pozici, zábavnost a strhující momenty jeho písničkářského umu přeci jen přilákaly nějaké zvědavce. Ti však byli opařeni výkonem našich fotbalistů a moc nereagovali, což mi i s lítostí posléze sám James potvrdil. Jako písničkář se na world music orientovaném pódiu cítil trochu podivně, a tak s grácii sobě vlastní vystřelil aspoň náznak americké country. Z desky "The Straight Street Sessions" zabodovala "Get Down" a zazněly i ochutnávky z chystané placky. Jeho vystoupení mělo nabitý spád s puncem showmanství, určitě byste si jej neměli nechat uniknout na nějakém sólo koncertě nebo letních festivalech.

Harri Stojka & Gipsy Soul, UI, 17.6.2006 small b
© I. Prokop / unitedislands.cz
Neméně zábavně na malé scéně působila piešťanská skupina Slniečko. Ta převážně zazpívala ve východňárském slangu a i když v publiku byl detašovaný tlumočník do češtiny, asi by nápor dotazů neutáhl takto osamocen. Jejich krátké vystoupení ukázalo na krásy tamní východoslovenské kultury, do které třeba přibylo několik málo indických a podobných motivů. Závěrečné "Mačky" ve zkrácené verzi přihlížející naladily natolik, že nechtěli ani Slniečko pustit z pódia. To už však vrcholily přípravy na vystoupení Harriho Stojky a jeho skupiny Gypsy Soul. Hlavní vokalistkou je původem Slovenka Ivana Ferencová, která svou vřelou mateřštinou okouzlila, i když v jednu chvilku přiznala, že už skoro slovensky zapomenula mluvit. Jejich směska rómského folklóru byla výbušná, ale došlo i na poklidnější jazz k oddechu - vokální sólo pro Matildu Leko bylo nádherné. Skvěle sehraná parta Harriho přátel jela jako přesně seřízený stroj, který nechyboval a všem obyvatelům Zeleného ostrova pozvedl náladu po onom prohraném zápase. Po posledním tradicionálu "Rupuni" ("Stříbrná dívka") se málokomu chtělo opouštět roztančený Střelecký ostrov.

Jiří Schmitzer, UI, 18.6.2006 small
© Vladimír Komjati / musicserver.cz
Neděle se už nesla v příjemném slunném počasí a jednotlivá vystoupení skýtala mnohá očekávání a zklamání. Program dne zahájila již ostřílená parta Pod černý vrch, která servírovala písně hlavně o vojně a manželství. Byly to zlidovělé písně, které nesou mnoho moudrých rad, která platí po staletí. Trojice houslí dodávala hutný zvuk a stala se již tradiční poznávací známkou téhle skupiny. Kdo se ještě do té doby nestihl pořádně probudit a strávit nedělní oběd, musel být po jejich vystoupení na nohou a plný sil. Jiří Schmitzer pak pod stíny kaštanů spustil svůj gejzír humoru a hudebního kulinářství, které nelze skoro nikam zařadit a hudební kritici s tím mají problém, na což si stihl postěžovat. Nejvíce k zasmání byla jeho teorie půlek písniček, kdy díky své neposlušné paměti má problém si zapamatovat celou písničku. Tak tedy hraje buď její první půlku nebo tu druhou a občas to spojí dohromady aniž by to dávala hlavu a patu, což bylo i názorně ukázáno. Úspěch slavily písničky "Krabička" (z kompilace "Havěť všelijaká") nebo jeho rádiový hit "Kaluž". Na malé scéně následně spustila svůj hudební kolotoč Pohřební kapela, jejíž tvorba rozhodně nebyla smutná. Tahle kapelka hlavně hraje k tanci různorodou směsku, těžko hledat jeden poznávací punc. Na jejich výzvu však moc lidí nereagovalo a ani mě jejich vystoupení moc nevzalo.

Renato Borghetti, UI, 18.6.2006 small a
© Vladimír Komjati / musicserver.cz
Všichni už ale byli zvědavi na akordeonistu Renato Borghettiho. Jeho vyhrazená hodinka byla plná emocí a geniálních hudebních variancí čtyř hráčů, kteří nejenže mají své hudební nástroje dokonale v malíku, ale jsou sehraní tak, jako by byli sourozenci, kteří bez sebe neudělají ani ránu. To co Renato předváděl na svůj nástroj a jakým způsobem mu hlavně sekundovali kytarista Daniel Sa nebo flétnista Pedro Figueiredo, to není možné vidět každý den a prostě to bralo dech. V závěru se po každé odehrané kompozici ozval zasloužený bouřlivý aplaus. Hudba čerpala z mnoha inspirací z argentinské a španělské kultury - z rozehnaného víru tanga a samby občas zamířil do poklidnějších jazzových variací - vše však mělo jiskřící náboj, kterým si publikum do posledního puntíku podmanil. Vrcholem byl jakýsi improvizovaný přetahovací souboj Pedra a jeho flétny versus Renatyho akordeon a dva vytleskané přídavky. Kdo neviděl, měl možnost se s ním ještě potkat v pondělním podvečeru na stejné scéně. (Dan Hájek)

Terne čhave, UI, 18.6.2006 small a
© Vladimír Komjati / musicserver.cz
Terne čhave - prý jedna z nejlepších českých cikánských kapel současnosti. Já s nimi nikdy čest neměl, ale když spustili svoji ostrou smršť cikánských vypalovaček, bylo mi jasné, že ono nejlepší česká cikánská kapela, nebude náhoda. Sluncem rozpálený Střelák se dal poprvé pořádně do tance, nutno dodat, že někteří účastníci i do dost zběsilého a netradičního tance. Opět se ukázal rómský cit pro hudbu, všichni v kapele hráli s obrovským zápalem, což návštěvníci dokázali náležitě ocenit. Není divu, že jejich čas se rychle nachýlil, protože tahle energická a optimismem nabitá hudba byla po trochu ospalém poledni na Green Islandu vítána. Rómský folklór vystřídala jiná tradiční hudba - keltská. Michael McGoldrick na pódiu stanul okolo půl sedmé. Neměl jsem ani tušení co od něho můžu čekat, ale když vzal do ruky píšťalu, bylo jasné, že se minimálně nudit nebudeme. Po Terne čhave to sice byla prudká ruční brzda, ale nedá se říct, že by to někomu vadilo. Publikum se proměnilo v němém úžasu pozorující stádo. Michael McGoldrick svůj nástroj ovládal bezesporu znamenitě, ale mně trochu přišlo, že si hraje stále tu stejnou písničku, nejsem odborníkem na keltskou hudbu, ale protože vystupoval pouze s kytaristou a hráčem na bodhran, jednalo se tedy pouze o instrumentální vystoupení. A píšťala prosta zpěvu mě zrovna nenadchla. Prvních deset minut, jsem se zájmem sledoval, jak dokáže mít někdo rychlé prsty, ale poté už mne trochu nudil.

Čechomor, UI, 18.6.2006 small c
© Vladimír Komjati / musicserver.cz
Zdánlivě hlavní hvězda dnešního dne, Čechomor, se těšila velké náklonnosti publika; sice docela dlouho zkoušeli, ale bylo jasné, že většina přítomných se těšila hlavně na ně. Nehráli nijak extra dlouho, ale dokázali vytvořit nejpříjemnější atmosféru. Mne zaujal bubeník Roman Lomtadze, ten je momentálně hlavním hnacím motorem Čechomoru. Dodává jim patřičný drive, nebojí se do toho totiž pořádně praštit, je hodně rychlý. Docela jsem se jeho sledováním bavil. Čechomor i překvapil, když si ještě pozval hosta Iarla O'Lionáirda, který hrál po nich. Nakonec si střihli "Pivničkovou", přidali přídavek a uspokojené diváctvo se odebralo ke stanu s velkým nápisem Kozel. Iarla O'Lionáird znamenal největší překvapení. Hlas Afro Celt Sound Systemu vystoupil doprovázen kytarou a klavírem. Přichystal si nevšední zážitek, nejenže má naprosto dokonalý hlas, ale i jeho repertoár byl melodický a příjemný. Když jsem zjistil, že je to poslední žijící irský zpěváka stylu sean nos, trochu jsem se zděsil, co to bude za chorály, ale chyba lávky. Iarla O'Lionáird zpíval obyčejné irské, většinou melancholické písničky. Svým civilním projevem a takovým tím neviditelným magickým něčím mi trochu připomínal Glana Hansarda. Nakonec Střeleckému ostrovu prozradil, že právě slaví své narozeniny a poslal dobrou noc v podobě ukolébavky a mohlo se s klidným svědomým odejít. Snad se u nás ještě někdy ukáže, opravdu to stálo za to! (Tomáš Tenkrát)

Al-Yaman, UI, 19.6.2006 small a
© Vladimír Komjati / musicserver.cz
Pondělní skoro tropický večer zahajoval na rozpáleném Střeláku provensálský bard Fréderic Fortéz, kterého doprovázela tříčlenná kapela. Jeho podmanivé písničky si užívalo snad početně nejslabější publikum za celé dějství Green Islandu. Jeho cit pro melodie se výtečně kloubil se znamenitým vokálem, v kterém byly k slyšení všechny možné lidské emoce, které dokážete rychle vyjmenovat. Ale myslím si, že byl zklamán tak mizernou návštěvou, i když se při závěrečném loučení tvářil opačným dojmem, těžko říct. Al-Yaman už měli úrodnější přízeň posluchačů, kteří se začali trousit na hlavní hvězdu večera. Tahle parta okolo Aleš Hyvnara a Ashwaq Abdulla Kulaib je již českému publiku hodně známá. Její hudební propletenec čerpající z jemenských lidovek a arabské kultury je vtěsnám do současného pojetí. Každé vystoupení Al-Yaman je velkým roztančeným mejdanem a ani tentokráte to v úmorném vedru nebylo jinak. Ospalá nálada byla pryč a komu v neděli uniklo geniální vystoupení Renato Borghettiho měl nyní šanci své manko dohnat. Set byl trochu pozměněn, ale měl stále ono strhující tempo a krásu. Bohužel pohled do nebe už tak veselý nebyl. V závěru vystoupení se strhla vydatná průtrž a výstup hlavní hvězdy Khaleda byl v tento moment velkou neznámou. Po zhruba půlhodince ale vše ustalo a začaly hojné přípravy na hlavní hvězdu večera a celého Zeleného ostrova.

Khaled, UI, 19.6.2006 small a
© Vladimír Komjati / musicserver.cz
Po deváté hodině (tedy s velkým zpožděním) začala velká paráda, i když jsem se sám osobně na ní musel přeladit, to abych si Khaleda náležitě užil. Chvilku mi to trvalo, ale mile mě překvapilo, kolik lidí se přišlo podívat na průtrži zdevastovaný Střelák. Troufám si odhadnout, že se na Khaleda a jeho band přišlo podívat nejvíce lidí, kteří mu přichystali skvělou atmosféru. Khaled přijel do Prahy představit svou zatím poslední desku "Ya Rayi", na které se vrátil v plné síle, a dokázal, že právě on je tím nefalšovaným králem alžírského stylu rai. Od prvního taktu se rozjel mohutný karneval a gejzír egyptských smyčců a melodických preludií marockého orchestru. Neztrácela se ani dechová sekce, ke které se Khaled často chodil schovávat a odpočinout. Jeho doprovodný band hrál na povel, bylo to jedno velké strhující tempo a on sám roztržitě tančil natěšenému publiku. Jeho hlas se přímo nadpozemsky nadnášel nad všemi těmi kudrlinkami rytmů, perkusí nebo podmanivé hry strunných nástrojů. Čím více se blížil závěr, tím více byl kotel pod pódiem nabuzený a ani jeden přídavek k dobru nestačil, aby byly plně uspokojeny všechny požadavky zpoza něj.

Bohužel přísně dodržovaná pražská policejní hodinka dávno odmávala svůj příchod, organizátoři zatnuli pěsti a nechali hrát Khaleda ještě třicet tři minut po jejím udeření. Pak však přišel k nevoli všech konec, ozval se i nějaký ten pískot. Přišla i omluva z organizátorského stanu, ale i tak se rozburcované obecenstvo dožadovala Khaledova návratu. Tímto vrcholem se tedy uzavřelo dějství letošního Green Islandu v rámci United Islands Of Prague. Byl to velmi povedený tok rozličných hudebních stylů, ten přinesl několik výtečných vystoupení, která by si zasloužila mnohem větší pozornost, snad příští rok se to zlepší. Organizátoři si dali hodně záležet a to se oplatilo. Byli to skvělé čtyři dny, které i přes rozmary počasí přinesli všem hudebním fajnšmekrům mnoho pozitivních zážitků, tak opět za rok, přátelé! (Dan Hájek)

United Islands Of Prague - Green Island, Střelecký ostrov, Praha, 18.-19.6.2006

Fotogalerie:

Čankišou, UI, 16.6.2006 small b
© Vladimír Komjati / musicserver.cz

Renato Borghetti, UI, 18.6.2006 small b
© Vladimír Komjati / musicserver.cz

Terne čhave, UI, 18.6.2006 small b
© Vladimír Komjati / musicserver.cz

Michael McGoldrick, UI, 18.6.2006 small
© Vladimír Komjati / musciserver.cz

Čechomor, UI, 18.6.2006 small a
© Vladimír Komjati / musicserver.cz

Čechomor, UI, 18.6.2006 small b
© Vladimír Komjati / musicserver.cz

Čechomor, UI, 18.6.2006 small d
© Vladimír Komjati / musicserver.cz

Iarla O'Lionáird, UI, 18.6.2006 small a
© Vladimír Komjati / musicserver.cz

Iarla O'Lionáird, UI, 18.6.2006 small b
© Vladimír Komjati / musicserver.cz

Al-Yaman, UI, 19.6.2006 small b
© Vladimír Komjati / musicserver.cz

Renato Borghetti, UI, 19.6.2006 small a
© Vladimír Komjati / musicserver.cz

Renato Borghetti, UI, 19.6.2006 small b
© Vladimír Komjati / musicserver.cz

průtrž, UI, 19.6.2006 small a
© Vladimír Komjati / musicserver.cz

průtrž, UI, 19.6.2006 small b
© Vladimír Komjati / musicserver.cz

Khaled, UI, 19.6.2006 small b
© Vladimír Komjati / musicserver.cz

Khaled, UI, 19.6.2006 small c
© Vladimír Komjati / musicserver.cz

Khaled, UI, 19.6.2006 small d
© Vladimír Komjati / musciserver.cz


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY