Není žádným tajemstvím, že hudební underground je plný kreativních muzikantů, kteří nevolí pohodlnou existenci, ale vrhají se do nových a nových projektů. Je dobře, že čas od času kreativní kvas porodí něco mimořádného. Cee Lo i DJ Dangermouse jsou příklady muzikantských neposedů, kteří se rádi vrhají do nejistých projektů hudebních kolaborací. Jejich společný projekt Gnarls Barkley se už zapsal do historie prvním singlem. "Crazy" se stalo první skladbou, která debutovala na čele britského žebříčku jen na základě prodeje digitálních downloadů. Na vrcholu zůstala dodnes, momentálně už devátý týden, a tak se stala nejúspěšnější žebříčkovou skladbou posledních deseti let. Na "Crazy" budou v Británii jednou vzpomínat jako na synonymum úsvitu nového digitálního věku, s jejich albem "St. Elsewhere" už to bude patrně horší, nutně zůstane ve stínu megahitu. Neprávem, je to také povedený počin.

Gnarls Barkley je podle historky tajemný chlapík, který se zjevil Dangermouseovi a Cee Lo kdesi na letišti a předal jim kostry nahrávek. Je to asi jenom historka, která má po vzoru starých funkových mistrů snovat kolem kapely zvláštní mytologii. "Gnarls Barkley se nerovná já a Dangermouse, je to někdo, kdo vznikne z nás dvou, nová kvalita," odpověděl nedávno v rozhovoru Cee Lo na otázku, kdo že ten tajemný G. B. vlastně je. Tak, či onak, za projektem stojí Brian Burton alias producent DJ Dangermouse. Nemusím snad ani dodávat, že je to autor slavného mash-upu "Grey Album", kde se Beatles spojili s rapperem Jay-Z. Šéfové EMI z něho chvíli šíleli, ale pak je napadlo, že bude lepší šikovného producenta podepsat, a za pár měsíců už Dangermouse pracoval na výtečném albu "Demon Days" Gorillaz, za které byl nominován na Grammy. Hodně se povedlo i album s MF Doomem "The Mouse And The Mask" a Dangermouse se stal vyhledávanou producentskou star (momentálně natáčí novou desku The Rapture). Druhou tváří je Thomas Callaway alias Cee Lo Green, jednatřicetiletý zpěvák a rapper. Zatímco Dangermouse si svých patnáct minut slávy už užil, Cee Lo byl něco jako fotbalista, o kterém každý ví, že v sobě má obrovský potenciál, ale zatím se mu dařilo jen v přípravných zápasech. Na "St. Elsewhere" jako by Cee Lo skóroval hattrick a ještě potom ve sprše sbalil holku útočníka druhého týmu. Svůj talent prokazoval na albech domovské kapely Goodie Mob, která ale byla věčně ve stínu úspěšnějších kolegů OutKast. Andre 3000 a Big Boi o nich často mluví, Cee Lo hostoval na většině jejich deskách a byl hlavní kreativní silou v projektu Dungeon Family, který vytvořili Goodie Mob a OutKast. První jmenovaní se ale nikdy nestali tak slavní, jak by si představovali, a tak se vydal na sólovou dráhu. Vydal dvě sólové desky ("Pefect Imperfections" a "Soul Machine"), na kterých se představuje jako funkový excentrik s láskou k soulu i electru, ale ani jedna z poměrně nevyrovnaných a chaotických desek z něho hvězdu neudělala. To se mu povedlo až s Gnarls Barkley, kde nerapuje, ale zpívá.

V Gnarls je Cee Lo polovina, ale (při vší úctě k Dangermouseovi) je to rozhodně ta polovina, díky které projekt vyčnívá z průměru. Zůstává i nadále soulovou mašinou s nestabilním nábojem, jeho hlas je další do pokladnice velkých soulových zpěváků, kteří dokázali vyzpívat všechnu bolest světa (nejvíce připomíná Isaaca Hayese). Pokud se navíc zaposloucháte do textů, zjistíte, že Cee Lo se vyžívá v opravdu zvláštních tématech, jako jsou nekrofilie ("Necromancer"), sebevražda ("Just A Thought"), schizofrenie nebo paranoia. Na v podstatě popové album pěkná síla. Dangermouseův vklad je trochu problematičtější. V jeho produkcích se stejně jako na "Grey Album" potkává minulost promlouvající skrze samply se současnými beaty. Dangermouse nesampluje jen soulové desky, ale také třeba dřevní psychedelický rock nebo staré italské soundtracky zapomenutých mistrů evropského cinematic funku (Daniele Luppi), což je rozhodně skvělý nápad. Písně ale příliš často staví na jediném nápadu, který se smyčkuje, než je stopa u konce. Někdy je jednoduchost k dobru věci, třeba jako v "Crazy", častěji ale píseň při opakovaném poslechu nudí. Na každou hodně povedenou skladbu (třeba "Smiley Faces" - radostný soul s gospelovým feelingem) je tady jedna vyloženě otravná - třeba coververze "Gone Daddy Gone" od kapely Violent Femmes nebo drum'n'bass'n'soul "Transformer", který sleduje stejnou (po hříchu slepou) cestu jako některé skladby na posledním albu OutKast. Čím více desku posloucháte, tím více hluchá místa vystupují na povrch. Přes krátkou stopáž necelých 40 minut se Gnarls Barkley prostě nepodařilo udržet vysokou laťku "Crazy" a album chvílemi pokulhává.

Tady je třeba říci, že chvála nespoutané hudební kreativity ze začátku recenze se v případě Gnarls Barkley obrací tak trochu proti nim. Deska zní trochu uspěchaně a nedotaženě. Důvod je nasnadě. Zatímco rocková kapela pracuje na desce tři roky, hiphoppeři chrlí desku každý rok, k tomu minimálně jedno album s někým druhým a ještě se objeví na pěti dalších deskách ve vedlejších rolích. Jen se podívejte na Dangermouse. "Demon Days" ještě neopustilo žebříčky, Gnarls Barkley sklízí slávu a DangerDoom právě vydávají další EP. Myšák už zároveň pracuje na nové desce s rapperem Jemini, se kterým kdysi do hudebního byznysu vstoupil, natáčí album s Black Thought z The Roots, novou desku s Damonem Albarnem (a nebude to trojka Gorillaz) a prý už začali pracovat i na nové desce Gnarls Barkley. Cee Lo pro změnu kuje návrat Goodie Mob, natáčí s Jazze Pha album "Happy Hours" a nedávno ohlásil maličko záhadný projekt The Heart Attack s Jackem Splashem z Plant Life. Prostě a jednoduše: Gnarls Barkley je duo workholiků.