Mánie kolem zpívajících slečen a paní už dávno odezněla. Stejně tak zmizela oddanost umělým produktům popového establishmentu. Američanka Pink splňovala a splňuje obojí - je takzvanou písničkářkou, zároveň začínala jako svého druhu konkurentka Britney Spears, snad nehmatatelnějšího výtvoru showbusinessu poslední doby. Z druhé desky "M!ssundaztood" poslala do éteru zástup megahitů, na "Try This" se spojila s melo-punkery á la Blink-182, na novince "I'm Not Dead" zase experimentuje se žánry. Ačkoli je jméno aktuálního díla všelijak interpretovatelné a škarohlídům spolu s úvodním singlem "Stupid Girls" nahrává na smeč, musicserver nahrávku nemohl ignorovat. Na to má šéfredaktor Honza Balušek Pink až moc rád, ozývají se také hlasy, že to je velká deska (o důležitosti je radno pomlčeti). Inu, pojďte s námi na výlet, který začal sedmičkou z hlavní recenze, pokračuje dvojkou a skrze makrorecenzi finišuje nebývalým rozletem hodnocení jednotlivých redaktorů.

Ondřej Ševela - 2/10

Moje poselství nebude dlouhé, neboť se budu docela opakovat. Tuhle desku jsem čtyřikrát slyšel a s úctou ke svému trávení a zbytkům hrdosti si myslím, že je to heroický výkon. Pink nám předhazuje výplod, jehož nevkusný booklet jen dokresluje to něco, co jsem nucen poslouchat. Fotka plná růží, která má působit jako "retro", je karikaturou na Pink, tentokrát však ke karikatuře nebylo třeba ničeho dalšího. Hned první skladba "Stupid Girls" je počinem, který si přidávám na svůj soukromý setlist hudby, který mi bude hrán v pekle v rámci věčných muk. "Dear Mr. President" je dosti špatná ukázka kvílení za doprovodu akustické kytary, polovina táborových písniček z lidové tvorby je oproti tomuto třikrát lepší hudba. Celé album se "trochu slibněji" rozjede až se skladbami "'Cuz I Can" a "Leave Me Home (I'm Lonely)" - proč takto nevypadá celá deska? Ale jakmile se začnu ptát, hned by mě napadly další otázky - proč se Pink nenaučí zpívat hudební alba? Možná je však potřeba kamenovat spíše tým mixingu a masteringu. "The One That Got Away" vám také přijde jako špatný vtip, když se "věčná rebelka" pokouší o podivnou příchuť country hudby, zatímco většinu vokálu tvoří "ohhhmmm", "yeeeeeah" a "uuummmmm". Dva body za dvě dobré skladby, toto album je pro mě naprostým brakem.

David Věžník - 5/10

Pink byla vždycky tak trochu schizofrenní. Na jedné straně kvalitní, i když ne excelentní (srovnání s X-Tinou v coveru "Lady Marmalade" to prokázalo) vokální projev a odpudivá chlapská pánev, na straně druhé neskutečné charisma a třeba mimořádný klip "Family Portrait". "A dál? Dál nic. Zde kapitola končí," slovy klasika. Kapitola nová se nezačne psát ani po desce "I'm Not Dead". Leda snad že by někdo měl zájem o přepis již napsaného. Deska je dobře zprodukovaná, dobře nahraná, zpěvačkou dobře nazpívaná, stylově pestrá, přesto nudná. Taková producentská. Ale má pěkný booklet. Příjemně překvapí Pinčiny (jéžiš, ta čeština) výlety do country v "Dear Mr. President" a "I Have Seen The Rain". Kdo naopak slyšel "4Ever" The Veronicas, domovského producentského odbytiště Maxe Martina, toho "U + Ur Hand" i přes svou našláplost nechá chladným a uvrhne do temných myšlenek o ztrátě tvůrčí soudnosti. Člověk si podupává a pobrukuje na líbivě povědomé melodie a neexistuje nic, co by ho ze schématu dokázalo vytrhnout. Pink neumřela, jen se tak vznáší kolem. Zpět ke klasikovi: "To má z toho, že dlouho nehumidovala."

Michal Koch - 5/10

Nijak zvlášť mě neoslovil ani do nebes vynášený počin "M!ssundaztood", kterým se Pink proslavila po celém světě. Leč ledacos se vyvíjí, umělce nevyjímaje, a já byl zvědav, jakým směrem se vydá zpěvačka bez producentského dohledu tety Lindy. A řeknu vám, že se žádné překvapení nekoná. Což o to, písničky jsou to milé, nikoho neurazí, dobře jsou nahrané a večeře se u nich připravuje poměrně dobře. Ale to je tak všechno. Pustit si tuhle desku jen tak, že aby ji člověk soustředěně poslouchal, to znamená zadělat si na necelou hodinku solidně zahrané a zazpívané nudy. A přičtu-li k tomu prvoplánovost, kterou (nezlobte se na mě) zkrátka v umění nemám rád, nevychází z toho růžová popová panteřice nijak valně. Jestliže někdo zpívá: "Milý pane prezidente, pojďte se se mnou projít / Pojďme předstírat, že jsme jen dva lidé a / Vy nejste lepší než já / Ráda bych se vás zeptala na pár věcí, pokud mohu být upřímná / Jak se cítíte, když vidíte všechny ty bezdomovce na ulici?", pak je málo platné, že dotyčná pěnice "...don't wanna be a stupid girl". Já nechci takových věcí. Například dál poslouchat album "I'm Not Dead".

Tomáš Tenkrát - 6/10

Zjevem drze frackovitá Pink je zpět. Já tu její image opravdu nějak nemusím, tak pojďme k hudbě. Její nové album je již na první poslech hodně roztříštěné. Střídá styly jako spodní prádlo. Možná je to dobře, možná taky ne. To sice asi zmíní i všichni kolegové, nicméně je to hlavní znak "I'm Not Dead". Jednoznačně nejlépe jí to sedí v kytarovém popu. Čehož jsou pro mě důkazem dvě nejlepší skladby alba - "Who Knew" a "Leave Me Alone (I'm Lonely)". K uzoufání nudné mi na druhou stranu přijde "Long Way To Happy", skladba prosta nápadu, kde se Pink snaží až moc být Avril Lavigne. A takových písniček, které ukazují kolik má album nevýrazných momentů, je více, a tak se stalo, že mi po několika posleších stále vyplouvá jen asi pět skladeb a ostatní se jen nevýrazně motají do sebe. "I'm Not Dead" určitě zaujme po textové stránce, skladby jako "Dear Mr. President" nebo "Conversations With My 13 Years Old Self" jsou přinejmenším zvláštní zpovědi. Všechno je skvělé zmáknuto po producentské stránce, ale to někdy nestačí. Pokud bychom se přehoupli do gastronomických vod, rozhodně není "I'm Not Dead" nedělní kachna se zelím. Spíš takové špagety ve školní jídelně. Neurazí, nepotěší.

Ondřej Pravda - 6/10

S muzikou to nemá tolik společného a s objektivitou, nebo alespoň pokusem o ni už vůbec ne, ale prostě si nemohu pomoct. Okázalé pohrdání stupidníma holkama od tvrďačky Pink v pilotním singlu vypadá dost pokrytecky, když se podíváte do bookletu (přece byste si desku nevypalovali, že?). Spíš se zdá, jako by měla mindrák z malých prsou. No, to byla podpásovka, jí tyhle věci přece nezajímají, jde o muziku, chce být jiná. Jenže pak si sama sobě protiřečí v "'Cuz I Can" a netvrďte mi, že to má být ironie, spíš je tak trochu zmatená. Hudebně do své rocky polohy přidala trochu toho dřívějšího popu ("povinné" smyčce) i tanečnějších kousků. Zpívá jako o život, dobře, o tom žádná. Textově se toho nebojí, i snad skoro povinná kritika prezidenta se najde. To by ještě šlo pochopit, ale jinde už se výpovědní hodnota textů nebezpečně blíží kritizovaným stupidním holkám. Ale to je nebezpečí při té Upřímnosti. A pořád je možná výmluva na ironii. Asi to vyznívá, jako když proti Pink něco mám, ale ne. Jen přes různá tempa a aranže mi deska zní relativně nevýrazně. Něco je špatně (já?), když asi jako nejzajímavější se mi zdají obě skladby v závěru desky - pro trh mimo USA přidaná skladba "Fingers", což ale taky může být podobností s Gwen Stefani (i fotka na zadní straně bookletu k tomu pomáhá), a úplně utajený duet "I Have Seen The Rain" s otcem, který skladbu složil, hraný jen s kytarou.

Eva Balaštíková - 6/10

Při poslechu celého alba myslím pouze na jednu věc: mám jí to opravdu věřit? Skutečně natočila Alecia Moore desku, kde se nesnaží být tou drsnou rebelkou se špatným rodinným zázemím a problémy s alkoholem, ale napíše si příjemné popové písničky, mnohdy doprovázené akustikou? Už je to tak. Čtvrté cédéčko Pink i přes svůj rádobyakční obal a vyzývavý výraz nerevoltuje proti sobě ani druhým a přináší nenáročné melodie, kde se v textech sice občas naveze do dcerek slavných (viz Paris Hilton a spol.), do jejich psíků, kabrioletů a drahého šampaňského, ale i přesto nevyvolá žádný skandál a ani není zapotřebí varovné nálepky "Parental Advisory: Explicit Lyrics". Současný repertoár by se dal zařadit do dvou škatulek. V první najdeme pozůstatky minulosti - již zmíněný úvodní singl "Stupid Girls", který byl vpuštěn do vod MTV jako lákadlo na již zavedenou značku tvorby Pink, v rychlejším tempu nesoucí se '"Cuz I Can" nebo baladickou "Long Way To Happy". Ve folkovějším balení pak uslyšíte "The One That Got Away" a se sociálním (pod)textem "Dear Mr. President", kde nezaměnitelný hlas Pink doprovázený pouze akustickou kytarou (popř. piánem - "Nobody Knows") zapůsobí s velkou pravděpodobností nejlépe. Nemluvíme tu o žádné přelomové desce, ani nijak výjimečné či nadprůměrné, ale letní odpoledne zpříjemní hezky.

Pavel Parikrupa - 6/10

Hned úvodem toto: "M!sundaztood" i "Try This!" se mi líbily více než "I'm Not Dead". Pink je výtečná a všestranná zpěvačka, co levou zadní zvládne rock, folk, soul, punk a kdovíco ještě. Pokud je aspoň z poloviny tak talentovaná i jako herečka, může být perfektní představitelkou Janis Joplin ve filmu. Ale na své nové desce jako by tápala, hledala se - těká od žánru k žánru, což by nevadilo, kdyby album mělo nějaký jednotící motiv, jenž by nakonec ulpěl posluchači v paměti, a kdyby všechny písničky byly nadprůměrné, což nejsou. Na několik výrazně dobrých písní (titulní skladba, "Runaway", "I Got Money Now") připadá stejné množství o dost slabších písní: angažovaný folk "Dear Mr. President" je slaboučký čajíček a první singl "Stupid Girls" aspoň zachraňuje propracovaná produkce a videoklip. Pár písniček zní jako béčka singlů od Avril Lavigne, Gwen Stefani a Christiny Aguilery. Velkým plusem desky je všestrannost zpěvačky, mínusem občas neodpovídající písňový materiál. Pink vůbec není "Stupid Girl", ovšem "I'm Not Dead" je místy nedovařený guláš.

Lukáš Franz - 7/10

Pink nebo Pink, já se přikláním spíš k první variantě. Když už se něco přepisuje, tak pořádně. Je to přeci její značka. Holky, co byla na heroinu od třinácti a vzpomněla si na to zrovna, když vydává novou desku, která se navíc příhodně jmenuje "I'm Not Dead". Marketingový styl pátrání v paměti, což? Pink sice nezaklepala, ale dost zvolnila. Někdo může říct, že zestárla & dospěla, ale podle fotek v bookletu to zase tak žhavý nebude. Nejsou tu vypalovačky typu "Let's Get The Party Started", za hutnej lógr na dně tu jsou minimalistický skladby, kde zpěvačku doprovází takový věci jako akustická kytara ("Dear Mr. President") nebo klavír. On vůbec dopis panu Bushovi je hodně dobrá věc, co hraje na city. Má pravdu v hodně věcech, záleží jenom na tom, kolik patosu a výčitek na adresu nejmocnějšího muže jste schopni unýst/přijmout. Poprock spíš pomalejšího rázu, nic objevnýho, ale celek je příjemnej třeba k večernímu surfování na internetovejch vlnách. Pink je fajn.

Jaromír Koc - 8/10

Až pražským koncertem před dvěma lety jsem v Pink minimálně pro sebe našel cosi, co mi určitým způsobem vyprodukovalo obdiv k tomu, co dělá. Není to ničím převratné ani ojedinělé, ale to, jakým způsobem to podává, určitě patří k tomu lepšímu, co dnešní kýčovitý showbusiness nabízí. A přesně takové je i její nové album. Chytlavé melodie, humorné a ironické texty, svěží hudba a výborný záznam zvuku. V jednom se novinka Pink ale od starších alb liší - v minulosti jsem většinou dokázal odhadnout, jaké písně se z jejich alb do budoucna stanou singly a zároveň hity, ale na novince je jich na mě prostě moc. Pink neponechává nic náhodě, a tak ze 14 regulérních písní bych na singl pasoval více než polovinu. Když nad tím přemýšlím, toto album je za poslední dobu snad jediné, které dokážu poslouchat celé, aniž bych měl nutkání nějaký track přeskočit. Jediným slabým místem je duet s kapelou Indigo Girls "Dear Mr. President", kde se v textu všechny naváží do George Bushe. Netvrdím, že já k němu nemám nějakou tu výtku, ale připadá mi být těchto chabých protestů v poslední době až moc. Začal s tím Moby, pokračoval Neil Young a Pearl Jam a mohl bych pokračovat dál a dál. Beru, že hudba je forma projevu, ale opakovat stále, že je někdo hňup, z něj chytráka taky neudělá. Ale jinak před Pink vážně smekám. Pustíte-li toto album jako hudební podklad při grilování či rodinném večírku, nikdo se na vás mračit určitě nebude.

Pavel Novák - 8/10

Vůči Pink jsem měl vždycky určitou averzi. Pokud jde o album "M!ssundaztood", lezlo mi krkem neustálé omílání jejích singlů v éteru. Éra alba "Try This" už byla pro mě těžko stravitelná, především kvůli šílenému rebelování a hraní si na rockerku. Všechno to působilo uměle a nepřirozeně, a tak jediná doba, kdy mi byla Pink poměrně blízká, jsou její začátky s albem "Can't Take Me Home". Na novinku jsem byl poměrně zvědav a už dopředu se těšil, jak ji podrobím nelítostné kritice, ale jaké překvapení na mě po vložení disku do přehrávače čekalo. Ona ta deska je sakra dobrá! To neznamená, že je tam pár dobrých písniček, to znamená, že až na pár výjimek je celá hodně dobrá! Po "Who Knew" a "Long Way To Happy" jsem jí začal dávat naději a po "Dear Mr. President" už jsem byl nucen svoje předsudky téměř odhodit. "I Got Money" už jenom potvrzuje můj nový názor, že Pink a její nová deska stojí za slyšení, a "Conversation With My 13 Year Old Self" už beru jenom jako hotovou třešničku na dortu s příjemným překvapením uvnitř. Pink mě potěšila, že ubrala na pile, dokonce i texty jsou povedené (některé přímo skvělé). Už žádné stupidní "Trouble" a "God Is A DJ", nejvíc je její talent a touha po sdělení patrná v "Dear Mr. President". Promiň Pink, křivdil jsem ti, tvoje nová deska mě fakt dostala. Teď už jen zbývá odhodit tu trapnou image...