Už ta pekelná tma v sále před začátkem koncertu, která nutila návštěvníky směřující k pódiu k obezřetnému pohybu a nejistým výkřikům, dávala jasně najevo, že tenhle večer nebude moc poklidný. Rozestavění nástrojů na scéně se také dalo označit minimálně pěti různými výrazy, jen ne jako běžné. Vlasatý bubeník, který se na potemnělém pódiu objevil jako první, měl své místo nalevo a zcela vpředu, v lajně s oběma kytaristy. Obvyklé bubenické stanoviště obsadili basák a klávesista, kteří se v pozadí rozhodně neztratili. Jemný paprsek světla prořízl svým ledovým ostřím všudypřítomnou tmu až ve čtvrt na devět (začátek byl avizován na obvyklou půl osmou). V tu chvíli se člověk musel vyrovnat s prvním šokujícím faktem – Mew naživo jsou naprosto jiná kapela než ta na desce. Slib kytarovějšího zvuku byl splněn na dvě stě procent, řízné kytary byly navíc doplněny temperamentními bicími, výraznou basou a chladnými klávesami.

Mew vsadili na jistotu a zahájili svůj první pražský gig vypalovačkami jako "Chinaberry Tree", "Special" a "Am I Wry?". Snažili se přivést publikum do varu. Ale nějak to drhlo. Celou Akropoli zaplnila roztodivná směs emocí, umocněná světelnou show, která nutila přítomné klopit oči k zemi, případně je aspoň přivírat. Každý bojoval s touhou vidět hrdlo, ze kterého vycházel hlas s neuvěřitelným rozsahem, a zároveň všichni chtěli uchránit své oči od světel, která řezala. Ten chlapec s pohledem laně (rozumějte Jonas Bjerre) se tvářil, jako by se bál, anebo jako by tam vůbec nebyl. To když na chvíli zavřel oči. Jonasův hlas tvořil společně s vizualizacemi na velkém plátně skoro vražednou kombinaci. Tyhle dva aspekty vzbuzovaly divné emoce, které člověka nutily objevovat vzpomínky, které byly dávno ztraceny někde v krajině zapomnění, a zároveň zapomínat na věci, které byly ještě před několika vteřinami až bolestivě aktuální.

Do tohohle rozpoložení nemohla lépe sednout jiná skladba než ta, při které se éterický frontman sám doprovázel na klavír. Jenže té neznámé skladbě asi poněkud vypršela exspirace. Neúčinkovala, spíš naopak, zhoršovala utrpení všech přítomných, kteří ocenili její konec vysvobozujícím potleskem. Pořád si marně lámu hlavu nad tím, proč to prostě nefungovalo. Hudba byla čistá, zvuk dokonalý, vizualizace nádherně propracované a zajímavé (kočka hrající na housle neměla chybu), ale všemu nějak chyběla duše. Jako by mezi muzikanty a jejich posluchači byla skleněná stěna, kterou se obě strany marně snažily celý koncert prorazit. Sice popraskala, ale nerozsypala se. Snad to vyjde příště.

Mew, Palác Akropolis, Praha, 8.5.2006

Fotogalerie: