Opět výjimeční The Dresden Dolls

08.05.2006 00:00 - Benjamin Slavík | foto: facebook interpreta

Americká dvojice, říkající si The Dresden Dolls, právě vydala svou druhou desku "Yes, Virginia...". Tuto nahrávku již kapela představila na svém nedávném koncertu v Abatonu v Praze. Pokud vás zajímá, zda jsou nové skladby stejně silné i na desce, tak si přečtěte naší recenzi.
9/10

The Dresden Dolls - Yes, Virginia...

Skladby: Sex Changes, Backstabber, Modern Moonlight, My Alcoholic Friends, Delilah, Dirty Busines, Firts Orgasm, Mrs. O., Shores Of California, Necessary Evil, Mandy Goes To Med School, Me And The Minibar, Sing
Celkový čas: 55:23
Vydavatel: Universal
Ti náročnější indie fanoušci to v současnosti nemají lehké. Milovat Karen O, či Amandu Palmer? Obě mají skvělý hlas. Obě mají charisma na rozdávání. Sex appealu a dráždivého erotického náboje nepřeberně. Karen O je nyní jemná uhlazená kytarovkářka. Ač vše v ní stále vře, tak se projevuje překvapivě klidně a vyrovnaně. Amanda, hrající na klávesy, je naopak drsná, temná, špinavá, místy až jakoby rozechvělá. Když se svým parťákem Brianem před dvěma roky vydala eponymní debut The Dresden Dolls, šlo o zajímavou fúzi německého kabaretu se vším možným. Přestože deska byla vynikající, tak tehdy The Dresden Dolls trošku lhali, i když vše působilo naprosto přirozeně, uvěřitelně až samozřejmě. Život není kabaret, zpívají až teď na své novince "Yes, Virginia..." - možná to je přiznání se. Kabaret je zábava, nic víc. Hudba tohoto bostonského dua je nebývale hluboká. Posluchače zasahuje přímo, nejde přes složité okliky. Nekomplikuje si cestu zbytečnými muzikantskými exhibicemi a vyumělkovanými aranžemi.

Rozpolcený, androgynně zabarvený hlas Amandy Palmer se pohybuje ve dvou rovinách, které se mění podle převažujícího nástroje, udávajícího hlavní tón skladby. Za vlastního doprovodu kabaretního piána Amanda zpívá jemně a citlivě. Když zvuku desky vévodí bubeník Brian, Amanda drsným vokálem sekunduje punkově rytmické a drsně ušpiněné muzice. The Dresden Dolls na desce "Yes, Virginia..." útočí přímo na věci obecně důležité, jako je třeba vláda oblíbeného amerického prezidenta Bushe. Hrají si i s kompozicemi jednotlivých skladeb - řada písní se skládá z menších, od sebe snadno oddělitelných celků, za všechny bych jmenoval famózní "Modern Moonlight".

Jejich hudba zní především tvrdě a úderně, paradoxně je však nejlepší skladbou na albu téměř sedm minut dlouhá, křehká balada "Delilah". Intimní zpovědi ("My Alcoholic Friends" a "First Orgasm") jsou v kontextu s realitou až příliš krásné, až moc zidealizované. Kapela vše dělá naprosto záměrně, na desce nenajdete nic, co by tam bylo jen tak nebo aby zaplnilo prázdný prostor při absenci nápadu. The Dresden Dolls přesně vědí, kdy zařvat, kdy zvolnit a hrát spíš na city či popustit uzdu fantazii a rozjet se do svobodomyslného kabaretu.

Deska "Yes, Virginia..." je "další nejlepší deskou" letošního roku. S tím rozdílem, že od řady svých kolegů se bude horko těžko překonávat a svůj primát si může dost možná udržet až do konce roku. Je to deska, která má všechno, co má výtečné album mít. Stále si však myslím, že tato kapela přijde ještě s něčím minimálně tak silným, takže desítku si ušetřím na příště.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY