Od té doby, co Graham Coxon odešel od Blur, visí ve vzduchu jedna jediná otázka: "Vrátí se?" Budou Blur zase to, co byli? Nevypadá to. Graham Coxon vydává další sólovou desku a Damon Albarn musel sáhnout po kytaře. Možná je to tak správně, možná ne. Ale kdo by to chtěl řešit - "Love Travels At Illegal Speeds", Coxon pošesté sám.
Vždycky jsem měl
Blur radši než
Oasis. Už jenom proto, že se mi jejich obaly na desky líbily mnohem víc. Barevný, umělecký, intelektuální. Jako
Blur. Válka o to, jestli je lepší jejich album, nebo "(What's The Story) Morning Glory" byla bezpředmětná, tady Gallagherovci vyhráli. Jenže pak ustrnuli a jejich poslední pseudo-rock'n'roll desku "Don't Believe The Truth" snad ani nejde brát vážně. Myslím v tom kontextu, v jakém ho sama kapela prezentuje.
Blur vydali naposledy "Think Tank", což byl jeden čas dokonce hojně používanej termín u Vladimíra Špidly.
(Anglický výraz think tank, nebo také think factory znamená instituci, společnost nebo skupinu pro interdisciplinární výzkum. Výsledky takových aktivit, většinou financovaných vládami, zahrnují atomovou bombu, komunikaci s delfíny, internet, jasnovidnost a mimosmyslové vnímání, globální klimatologii a jim podobné.) Výborná, skvělá, možná nejlepší deska, ale... Ale jsou to vůbec ještě
Blur? Dalo by se to říct mnoha způsobama, ale utkvěl mi v hlavě jeden.
Blur jsou v prdeli, bez Grahama to prostě nejde. Už si nemůžou hrát na hudbu pro masy, protože jim chybí jejich Němej kluk, co to tmelí, ty vole, jestli mi rozumíš. Radši utekli jinam, k alternativě. To, že se jim to povedlo, je prostě třešnička na dortu. Bonus.
Graham Coxon, autor nejslavnějšího riffu v nejhloupější skladbě
Blur "Song 2", se trhnul a bezpochyby tím svýmu domovskýmu tělesu uštědřil jeden z nejbolavějších háků na čelist. Šestá sólovka.
"Love Travels At Illegal Speeds" - k tomu má člověk asi máloco dodat, trefa do černýho a zároveň jednoduchá odpověď, o čem to asi tak bude. Ženský. Světu vládne krása, novýmu disku zase verše:
"We're a right pair, you and I / It's a messed-up situation / Are you gonna dump this other guy / Before I die of sexual frustration?" následovaný nekompromisní žádostí
"Gimme Some Love (x4)". Těžký nepodlehnout, když je cejtit, že ten člověk zatraceně dobře ví, co dělá. Kytaru ovládá. Nejenom ji. Poznáš sám. Dej mu šanci/lásku. Někomu se může zdát, že to je jak sklenička mrštěná proti zdi. Tříští se. Tuhle punk, tuhle něco jako neo-punk ("Standing On My Own Again") - dokonce za mnou přišla spolubydlící a říká něco o těch 182, tady zase typická holčičina ("Flights To The Sea (Lovely Rain)" s naprosto odzbrojující stěžejní formulí jako
"Flights to the sea / Forgetting you, forgetting me / I wanna love you in the sand / I won't let go of your hand").
Jenže není to poslepovaný jak talíře, co jste v deseti omylem rozšvihali, když se hrálo na babu. Drží to při sobě, nic nepřečuhuje a po pár umytích v Jaru se to rozhodně nerozpadne. Akorát to už možná nebude hrát.
Graham Coxon není zajímavej jenom tím, že si všechny nástroje nahrává sám - tady rozhodně není od věci připomenout vejš zmíněnou "Flights To The Sea (Lovely Rain)", která svým způsobem vyznívá jako masturbace typu "Hele, co všechno dokážu" - ale taky tím, že navzdory tomu, že skoro neumí zpívat zvládá nepřeberný množství hlasovejch poloh. Zvláštní.
Blur bez něj už nikdy nebudou to, co byli, i když teď slibujou návrat k punku. Možná z hecu, možná to myslej vážně, možná z nouze. On toho Damon na kytaru totiž bez dívání se na hmatník moc nezahraje. Graham na ně hází bobek a mně je to všechno tak nějak jedno. Jestli budou všichni točit takhle dobrý desky, tak, jak říká Wachek - sere pes.