Když už za nic jiného, Pearl Jam si uznání rozhodně zaslouží za výdrž, vždyť jsou vlastně poslední velkou kapelou grungeové vlny, která nejenže funguje, ale také vydává nová alba, která snesou srovnání s těmi z doby jejich největší slávy. Aktuální eponymní nahrávka na sebe nechala dlouho čekat, aby představila kapelu v poněkud syrovějším zvuku, který se více obrací do minulosti, než na minulých deskách. Hlavní recenzi na album napsal Benjamin Slavík, který, ač jejich velký příznivec, se neubránil jistému zklamání a nahrávku ohodnotil šesti body. Desítka dalších redaktorů musicserveru byla v makrorecenzi povětšinou v bodovém hodnocení štědřejší, i když se téměř všichni shodují v tom, že kapela na desce nepřinesla nic nového, ale zachovala si svou tvář a kvalitu.

Luboš Kreč - 6/10

Na Pearl Jam jsem de facto vyrostl. Je to skupina, která mě spolu s Nirvanou a o nějaký ten rok staršími Guns N' Roses naučila poslouchat ostré kytary. Avšak jak se vyvíjí hudba, tak se vyvíjí i její posluchači a já dnes nemůžu Pearl Jam označit jinak než za sympatickou vzpomínku na pubertu. Pořád si je rád poslechnu, ale pouštím si je jen výjimečně. A nemyslím si, že se na tom po novince něco změní. Předchozí kousky mě nebavily, protože neodpovídaly mému obrázku Eddieho Veddera a spol. zpřed osmi let. No a aktuální Pearl Jam se mi sice líbí, ale holt to beru jako svého druhu relikt. Není to špatná deska, ale poslouchat perlový džem jako zastara, to si radši do přehrávače šoupnu "Ten" nebo "Vs". Nicméně jak říkám: je to solidní deska, ale nepřekvapující a taková řemeslně dobrá, leč nijak extra zajímavá.

Honza Balušek - 6/10

Myslím, že v každé makrorecenzi by měl být někdo, jako jsem já v tomto makru na Pearl Jam. Mám na ně totiž už řadu let vyhraněný názor, protože je spolu s Rolling Stones považuju za nejpřeceňovanější kapelu hudební historie. Z kamarádů, co je poslouchají, si dělám srandu a nikdy jsem se nepřinutil poslechnout si kompletní desku, protože mě vyloženě irituje Vedderův polozpěv (jasně, to je velmi subjektivní) a obecně mě hudba Pearl Jam děsně nudí. Změnil se můj názor po několikanásobném poslechu aktuální eponymní nahrávky? Nijak zvlášť. Stále si hrajou svůj rokec, Vedder pořád zpívá (pro mě) dost nesnesitelně (ach, jaké pohlazení pro mé uši je zpěv v "Parachutes"!), pořádná melodie se jim taky už nedaří napsat tak jako dřív. Jakkoli objektivita u recenzí neexistuje, objektivně uznávám, že si ta deska udržuje slušný standard, ale nikterak mi neosvětlila, proč by zrovna Pearl Jam měli být výjimeční. Je to mírně nadprůměrná rocková deska. Finito.

Ondřej Ševela - 7/10

Pearl Jam se stále vyvíjejí. Každý asi uzná, že tenhle materiál už je o dost jiný než můj oblíbený "Yield". Ale rozhodně ne k horšímu, to bych chtěl říct na začátek. Takže postupně: přibylo nám punkového zvuku. Je to takový ten retropunk, kytary PJ teď víc než kdy jindy připomínají The Strokes (ne, že bych nedokázal uvést lepší příklad, ale The Strokes zná každý). A hurá do první kritiky; stále nechápu, proč basovka Jeffa Amenta zní tak nevýrazně a musím ji pořád sám hledat. Nicméně to se týká mého problému s PJ jako takovými - mám pocit, že tomu zvuku chybí více basů. "Life Wasted" je velmi pěkná vstupenka do nové, osmé řadovky. Tempo vlastně zvolní až u "Parachutes". Tahle skladba mi připomíná balady Johna Lennona, dávám jí jedničku s hvězdičkou. Když jsme u těch podobností, "Unemployable" zase zní jako z repertoáru R.E.M. - ale nemám pocit, že Pearl Jam jsou sbírkou laciných kopií toho, co už tu bylo. Kdyby všechny kapely ovládaly svoje instrumenty jako PJ, to by se asi nechodilo do práce, protože by se od rána do večera poslouchala hudba. Typické pearljamovské balady ("Wasted Reprise", "Inside Job") jsem nemusel nikdy a i tentokrát jsem je připraven přeskakovat, jsou na mě moc plouživé a až příliš jedna druhé podobné. Poslední zmínka ještě k textům, které jsem podrobil zkoumání. PJ potebují čím dál tím více slov k tomu, aby vyjádřili nějakou myšlenku. Možná jde jen o to, aby to pěkně zapadalo do melodické linky. Jinak ale pěkný kousek perlové marmelády.

Ondřej Pravda - 7/10

Pearl Jam mám rád. Nejen hudebně, ale oceňuji i jejich celkový přístup k hudebnímu businessu, k fanouškům. Karty vykládám na stůl, aby byly další řádky lépe pochopeny. Dobrá zpráva pro ty, co chtějí téměř neexistující objektivitu v recenzích - nerad to píšu, ale nová deska je z hudebního pohledu jejich nejslabší. Je pořád dobrá, zvlášť když si dáte práci ji poslechnout mockrát, ale plně chápu ty, co to vzdají dřív. Kapela ze sebe dost krátkými skladbami (kromě posledních dvou) vydala ze sebe, co v tom momentě cítila a neřešila jejich rádiovou úspěšnost. Nekalkulace je v pořádku, ale absence výraznějšího refrénu nebo celé skladby je speciálně v tvrdých kouscích pro mě faktem. I když si Pearl Jam hrají "na svém písečku" už nějakou dobu, tak okatou citaci/kopii sama sebe, jako předvedli v "Severed Hands", bych od nich nečekal, nástup na refrén připomíná starší sestřičky víc než je zdrávo. A když jsme u těch zklamání, vnitřní obal by se hodil k Rammstein, ale u téhle kapely mi přijde jako hodně nepovedený úlet. Jenže v klidnější půlce alba, i když nepřináší také nic neslyšeného, i nové kousky zavedou do sfér, které jim sednou. "Army Reserve" se povedla, jasný kandidát na další singl. A tak, když poslední skladba jako začne vyklidněně, aby pak přitvrdila, smiřuji se dost snadno s tím, že tohle neklidné, vnitřně naštvané album bylo pro kapelu asi důležité jako vnitřní katarze a že kvůli nehitovosti by bylo špatné ho zatracovat úplně.

Karel Veselý - 7/10

Střezte se slavných kapel, které vydají sérii mizerných desek, a pak prohlásí, že se vrací ke kořenům a natočí rádoby tvrdé album. Každý, kdo věří, že by podobný postup mohl někam vést, je odsouzený k mučení poslechem "St. Anger" Metalliky. Pearl Jam slibují návrat ke slávě svých raných časů pravidelně v PR materiálu před vydáním každé nové desky, tentokrát to snad mysleli opravdu vážně a undergroundově ani nevymýšleli žádné jméno. Začátek alba je v předvídatelném stylu, první čtyři skladby jsou stejně nudné jako většina posledních dvou desek, Vedder křičí politická hesla jako na lesy, až vás napadne, že by Bush měl rychle začít nějakou další válku, jinak americký rock definitivně odumře na totální nudu. Pak se to ale celé nějak zlomí a přijde "Marker In The Sand" a i hluchý najednou začne doufat, že časy "Ten" jsou opravdu zpátky. A snad opravdu jsou, druhá polovina desky je opravdu výtečná, Pearl Jam kašlou na nějaký rockový zvuk a dělají pomalé tracky ve svém nejlepším stylu. OK, pomalé grungeové emo-balady nám všem asi už dávno znechutily trapné kapely jako Nickelback, ale když mají McCready, Ament nebo Gossard svůj den, padají z nich perly. Největší chuťovky jsou "Unemployable", "Gone" a "Army Reserve", vlastně celý konec desky je nesestřelitelný. Přiznám se, že jsem téhle desce nevěřil zpočátku ani notu, Pearl Jam pro mě byli už dávno ztracený případ, ale nakonec musím uznat, že nové album se jim povedlo. Jen škoda toho začátku.

Michal Koch - 7/10

Na téhle desce je mnoho dobrého. Úžasné je výtvarné zpracování bookletu a vůbec celé pojetí převážně papírového obalu, písně jsou výtečně zahrané a neméně kvalitně nahrané. Leč to všechno jsem od kapely velkého jména Pearl Jam očekával jaksi samozřejmě, byť to možná vyznívá trochu nespravedlivě. Naopak nepříjemným je mi trochu paradoxně jeden z poznávacích znaků téhle skupiny, to jest zpěv Eddieho Veddera, který má poněkud zahuhlanou výslovnost, kterážto vlastnost mi nejdřív nepřipadala důležitá, ale při opakovaném poslechu desky mě rušila více a více. A tak jsem si kupodivu ponejvíce zamiloval pomalé balady, zejména "Parachutes", kratičkou připomínku úvodní vypalovačky "Wasted Reprise" a ne tak úplně baladu, leč přesto pomalejší "Inside Job", ve kterých zpěvák přeci jen vyslovuje pečlivěji, a já se tak nerušen mohu pohroužit do poslechu toho všechno ostatního, co je vlastně v pořádku. Ale jak asi, ctěný čtenáři, z výše napsaného cítíš, v pořádku neznamená, že by mě tato deska kdovíjak uchvátila. Jen jí nemám moc co vyčíst, je to zkrátka velmi kvalitní, avšak nijak výjimečné rockové dílko. Rád bych hodnotil výš, ale nemohu.

Petra Hubáčková - 7/10

Vize Eddieho Veddera zůstat nohama pevně na zemi a přitom uspokojit posluchače se splnila: nová deska má téměř všechny aspekty grungeovské tvorby a k tomu silný předpoklad chytlavosti, abyste na ni narazili i v rádiu. Nesmím zapomenout ani na přidrzlou sílu ukázat se světu, i když je to "World Wide Suicide". Vzpurně hravý charakter skladeb potěší nesměle vykukujícími nápady a neotřelou svěžestí. I když je ale všechno tak super, lehké a "cool", nedočkáme se novodobého kousku "Jeremy" ani žádného dalšího megahitu od košilatých chlapců. S tím se ale (bohužel) musí počítat; čo bolo, to bolo. Osobně jsem si Pearl Jam oblíbila až po éře jménem Nirvana a vždy jsem na nich obdivovala upřímnost, s jakou se světu předváděli. A samozřejmě jako ženská i posluchač jsem měla ráda taky Eddieho. Vždy mi vrtal hlavou jeho vokál, místy přiškrcený, ale pokaždé příjemný a libě znějící. Proto, když srovnávám novou desku se staršími dílky, vidím jistý posun dopředu (ne ve tvrdosti hry), sem tam dobrou ideu ztvárněnou hudebním nástrojem. Jenže marně hledám vrchol nové nahrávky. Přestože je skvělá a nadupaná pěknými melodiemi, ke konci desky se vytrácí vzpurnost, která na začátku přímo stříkala z každého tónu. Možná to je součást hudební proměny, ale tak se nedostanu víš než na klasicky chytrý grunge, rockové album od kdysi vztekem vonících Pearl Jam.

Pavel Parikrupa - 7/10

Eponymní album Pearl Jam zřejmě dlouholeté posluchače kapely nějak výrazně nezklame, ale... Vždycky je nějaké "ale". Je to dobrá deska, špatnou snad ani pětice ze Seattlu udělat neumí, ale asi nejdéle při jejím poslechu i věrnému fanouškovi trvá, než jí přijde na kloub. Méně trpěliví disk v překrásném digipacku odloží po třetím poslechu a přitom by to chtělo poslechů aspoň deset. Nedělejme si iluze, toto není nejlepší položka v diskografii posledních přeživších grunge (když už jsme u grunge: taková "Comatose" by v období kostkovaných flanelek byla vynášená do nebes). Najdou se zde vynikající písně, co se neztratí ani po letech: krásná "Parachutes" má nezvyklou členitou melodii, "Gone" perfektně spojuje pomalejší úvod s vyklenutým refrénem. Skupina definitivně našla svůj zvuk a souhru už dávno, snad s nástupem Camerona za bicí, a teď už jen leští to, co bylo vybroušeno. Vedderův hlas, nemůžu si pomoci, je stále jeden z nejupřímnějších - to, co zpívá (a nejsou to žádné bláboly), vyvěrá z jeho nitra a v tvrdších pasážích neztratil nic ze své drásavosti.

Jakub König - 8/10

Onehdá jsme si s kamarádem Marasem notovali: "Pearl Jam, to je taková sázka na jistotu. S nima se prostě nikdy nespleteš, vždycky to bude dobrá deska, ať už udělají cokoli." Pro mne je to vlastně obecné pravidlo. Stejně jako to, že jim nové album dá kritika napřed pořádně sežrat a o pár let později se o něm píše buď jako o dalším mezníku, nebo aspoň jako o skvělé desce, nebo standardně výborné nahrávce. Tak to s Pearl Jam prostě je. Žádné jejich album mi nepřijde jako propadák. Když ho poslouchám poprvé, potřetí, popáté, říkám si: "Ok, tentokrát už to prostě nejsou tak silné písničky, tentokrát už se to pověstné ucho častým nošením utrhlo." Pak se ale přistihnu, jak si je prozpěvuju ve frontě na sojové prase a jak se mi pomalu rozlézají v hlavě. Poctivá porce skvěle zahraných kytar, našlapaných bicí a sytého vokálu, který každý pozná na první poslech. Výborně vystavěné skladby s lichými rytmy a harmoniemi chvílemi charakteristickými a jindy zase zvláštními. Prostě Pearl Jam, jak se patří. Nová deska není výjimkou. Nekompromisní začátek a pak jasný, soustředěný tlak až do konce. Skvělý zvuk, pořád ty samé skvělé songy. Ať žijou.

Tomáš Tenkrát - 9/10

Odproštuji se od všech minulých alb PJ, hodnotím pouze novinkovou desku a bez ohledu na minulost. Novinka je totiž jiná, snad se ani se staršími záležitostmi srovnávat nedá. Je hodně agresivní a syrová. Dokonce tak syrová, že to syrové maso je ještě sloupáno až na samotnou kost. PJ nahráli desku, která je odzbrojující svou přirozeností, není totiž nijak dokrášlována. Je tam jen to, co umějí PJ zahrát identicky i naživo. A že to jsou všichni výteční hráči! Takhle podle mého má vypadat opravdová deska, která se o nic nepokouší, která vznikne sama, protože prostě vyjít má. Věřím, že při natáčení se PJ k ničemu nenutili a lezlo to z nich samo. Je to totiž sakra cítit. Drsné a hrubé jak šmirgl papír jsou i texty. Ve zkratce - zapadající, nerušící, naléhavé, smutné. PJ vychytali momenty skrytých melodií, které se v jakoukoli dobu převalují z pozadí do popředí a naopak. Album Pearl Jam skrývá mnoho chvil, kdy si budete hudbu fakt užívat. Bez chození kolem horké kaše - neohraje se. Vrchol alba vnímám již u "Marker In The Sand", ale vlastně žádná skladba mě nezklamala. Nebo jinak, o žádné skladbě nemůžu říct, že neobsahuje nějaký prvek (ať už kytarový riff, Eddieho zpěv, text padnoucí jak Martensky, nebo třeba jemnou melodii pod několika nánosy hrubých vyhrávek), který by mne nezaujal. Odzbrojili jste mě, Pearl Jam, nečekal jsem, že ještě dokážete nahrát tak silné album. Tohle je studánka emocí a opravdovosti, z které jakmile se jednou napijete, dlouho nebudete chodit pít jinam.