Jestliže žijete v Česku a vlastníte televizní přijímač, jenom těžko jste mohli v posledních měsících minout kouzelný teleshoppingový spot propagující nahrávky "momentálně nejpopulárnější pěvecké dvojice" Evy a Vaška. Pro ty, kdo jsou stále ještě trochu zmatení, jenom podotýkám, že se opravdu nejedná o žádnou taškařici z dílny Čtvrtníček & spol., Eva a Vašek nejsou nastrčení komparzisté, ani virtuální postavičky, ale skuteční lide z masa a kostí. Zatímco se většina národa může potrhat smíchy u sledování stylizovaných, nechtěně legračních záběrů pohodových, usměvavých lidiček z venkova, co hrají "písničky, které máme všichni tak rádi", oni dva v reálu den co den vyprodávají kulturáky po celé zemi a mohou se chlubit desetitisíci prodaných desek. Eva a Vašek se stali fenoménem. My jsme se rozhodli vypátrat, v čem spočívá kouzlo jejich úspěchu a vyrazili na jejich pražský "mejdan".

Kulturní dům Barikádníků, familiérně označovaný jako Barča, se může pyšnit tím, že Eva a Vašek hrají v Praze exkluzivně pouze tady. Vrací se sem vždy jednou do měsíce a vyprodáno mají momentálně skoro půl roku dopředu. Naposledy se zhluboka nadechujeme a vcházíme dovnitř. Barča je klasický, už značně omšelý kulturák, na jaký narazíte v každé větší vesnici. Kdo viděl videoklip Tata Bojs k písni "Virtuální duet", má naprosto přesnou představu o jeho interiéru i atmosféře. Místní program tvoří všehochuť sahající od dopoledních filatelistických dýchánků, přes country večery až ke koncertům rockových drsoňů typu Aleše Brichty, případně kissáckých a zeppelinovských revivalů. Dnes mají ale před máničkami v křivácích přednost důchodci v oblecích a večerních róbách. Začíná se v šest, ovšem dlouhá řada nedočkavců se u pokladny štosuje už o hodinu dříve. Věkový průměr sedmdesát plus. Sem tam se mihne párek padesátníků nebo bezradná slečna, kterou se její (pra)rodiče snaží v dobré víře vytáhnout za kulturou.

"Asi dvě třetiny jsou pravidelní návštěvníci, zbytek pak ti, co přijdou ze zvědavosti. Navíc tu pokaždé máme jeden až dva zájezdní autobusy lidí z okolních vesnic," informuje nás ochotně místní ředitelka a po mojí narážce na věkový průměr publika nás ujišťuje, že na akce místních heligonkářů se schází ještě mnohem starší publikum. "Eva a Vašek už k nám jezdí několik let a vyprodáno mívali ještě dávno před tím, než se vůbec objevili v televizi," definitivně vyvrací představy o tom, že by šlo v případě téhle dvojky o umělý produkt vyhnaný reklamou. "Prostě si o nich lidi mezi sebou řekli. Můj šálek kávy to sice úplně není, ale ať si říká kdo chce, co chce, ono je to skutečně něco dneska tak nebývale lidsky teplého, že se není čemu divit, že to ti starší mají tak rádi. Oba jsou to sympaťáci a my je tady prostě máme rádi," uzavírá a ukazuje nám cestu do sálu.

Tam nás uvádí postarší peroxidově blonďatá dáma, dle uniformy zřejmě příslušnice hasičského sboru. Velký parket, nad nímž se pohupuje malinká, trochu nepatřičně působící diskokoule, je zatím ještě prázdný. Po stranách rozestavěné, řádně očíslované stoly se však už začínají rychle zaplňovat půllitry a lahvemi od vína. Ženské natěšeně švitoří, chlapi postávají u výčepu s desítkou gambáče za osmnáct, rumem, vodkou či chlebíčky a vzpomínají na staré dobré časy.

Hned vedle je umístěn provizorní krámek s merchandisingem. Výběr je široký, vždyť Eva s Vaškem spolu natočili už přes dvě desítky alb. K dostání jsou například tituly "Písničky z hospůdky" 1 až 4, "Mámo neplač", "Krásné chvíle" nebo "Životem jít". U mě osobně však na plné čáře vítězí deska s názvem "Ančo, Ančo, ty se nevdáš" s portrétem asi osmdesátileté shrbené stařenky na obalu. Přítomné dámy nejprve přicházejí zkontrolovat, co je nového, případně poprosit o kalendář či fotografii, aby následně během večera vysílali své partnery, kteří začínají být se zvyšující se hladinou alkoholu v krvi stále povolnější praštit se pořádně přes kapsu. Od chlapíka, který patří do doprovodného týmu Evy a Vaška, se dozvídáme, že nejlépe jdou na odbyt tituly na DVD. To jsou věci.

Úderem šesté vše utichá a už je to tu. "Dobrý večer, Surfáci," zdraví přítomné usměvavá Eva. Odpovědí je jí nadšený potlesk. Při první skladbě ještě všichni sedí a poslouchají, jakmile se však ozvou první tóny největšího šlágru "Bílá orchidej", je parket v mžiku zaplněn. A tančí se jak o život. Solidně vypadající postarší pánové to na parketu roztáčejí, jako by jim bylo dvacet a jejich partnerky nezůstávají o nic pozadu. Eva s Vaškem mají své vystoupení rozdělené do několika zhruba třičtvrtěhodinových bloků, ve kterých střídají klasické lidovky se "zlatým fondem české popmusic 60. let" a vlastními skladbami, jež podle slov Václava Ševčíka, tedy Vaška, tvoří asi čtyřicet procent jejich repertoáru. "Nemáme vůbec žádný připravený program, k dnešku jsme natočili asi pětadvacet hodin muziky a krom toho máme spoustu písniček v hlavách, takže se sami bavíme tím, jak je každej večer poskládáme. My ještě ani když jdeme po schodech nahoru na pódium, nevíme, co budeme hrát," směje se prošedivělý padesátník Vašek, milovník Petrů Spáleného a Nováka.

Na velkém pódiu působí hvězdy dnešního večera pouze s klávesami, případně harmonikou poněkud osiřele. Celé je to vlastně takové trochu lepší karaoke, živý jukebox pro seniory, který vyslyší veškerá přání a ještě se u toho hezky usmívá. Ale funguje to naprosto dokonale. Když člověk vidí to všeobecné nadšení, je nejprve na rozpacích, ale nakonec podlehne a musí před těmi teleshoppingovými hrdiny jednoduše smeknout. Paří se o sto šest a Vašek se vydává s mikrofonem doprostřed parketu. Mezi stoly se klikatí živý had z rozjařených poskakujících tanečníků. Ti, co zůstávají sedět, alespoň hlasitě zpívají.

"To, že hrajeme jen ve dvou, je z čistě ekonomickejch důvodů," vysvětluje nám dál Vašek o jedné z přestávek, zatímco Eva vyřizuje písničky na přání. "Dřív jsme byli velká kapela, ale tu dneska nikdo nezaplatí, tak prostě využíváme možností, jaký jsou. Máme samohrajku, na který jsou ze studia přípravený základy, na nichž se dneska podílejí nejlepší hráči z Brna, takže nemá cenu je imitovat, takhle vlastně jezdí pořád s námi," přiznává bezelstně. "Ale taky hrajeme ve více lidech, podle požadavků pořadatelů se rozšiřujeme o saxofonistu, kytaristy, zpěvačku. Trochu se bojíme jenom bubeníků, protože ti už jsou přeci jenom dost hluční, což už ti starší lidi nemají rádi. Takhle když je potřeba, otočíme knoflíkem a každej je spokojenej."

Je to neuvěřitelné, ale zdá se, že opravdu každej je v tomhle sále spokojenej. Dokonalá idyla, které není těžké podlehnout. Snad jenom dvakrát zaznamenáváme drobné výtky. Jedna paní s čerstvou, narůžovělou trvalou se naoko durdí, že dnes hrají málo slaďáčků, ale že to vlastně nevadí, protože ona je má doma všechny na cédéčku. "Ti teda řeknu, žádná dechovka to není. Polka už pro ty důchodce prostě moc není," povzdychne si nostalgicky jiná zachovalá babička okolo sedmdesátky v dialogu s trsající kamarádkou. "Když sem přijde se svým miláčkem, tak chce slaďáky, a když ho má dost, tak by zase radši hopsala," komentuje v žertu Vašek, když mu na nespokojenou tanečnici žalujeme. Už poněkud vyhraněnější názory na milované pěvecké duo má osazenstvo přilehlé restaurace. "Potřebovali utopit nějaký prachy před daněma, tak rozjeli tu televizní kampaň a teď jsou slavný," rozumuje jeden z místních všeznalých štamgastů, zatímco vedle právě po čtyřech hodinách vrcholí vskutku nevídaná seniorská dance party. Eva s Vaškem jsou oslavováni a přidávají.

Po vystoupení, když se v šatně vystřídají všichni, kdo chtějí podpis nebo jen poděkovat a popřát hodně štěstí, se ještě scházíme ke krátkému improvizovanému rozhovoru. Legrační figurky z TV reklamy jsou pryč a před námi sedí dvojice sympatických a - jakkoli se vám to zdá obskurní - úspěšných hudebníků a podnikatelů, kteří mají v tom, co dělají, naprosto jasno. Baví se a baví. Odpovídají se zájmem. Dokonce se živě zajímají o to, kde článek vyjde. Reakce veřejnosti berou očividně s klidem a nadhledem.

"A co kdyby si vás někdo pozval jen tak z recese, jako atrakci, šli byste do takové akce i s tímhle vědomím?" zajímáme se. "Když bych si mohl zvolit, jaký písničky zahraju, tak bych do toho klidně šel. Ale aby mě někdo někam postavil, řekl mi, co si mám obléct, co mám zpívat a říkat, tak to zase ne. Myslím, že kdyby na nás přišli i mladí, rozumní mladí, tak bysme se určitě trefili taky. Třeba "Panenku" mají rádi všichni a Nedvědy taky. Zahrál bych "Stánky" nebo "Valčíček" a pochybuju, že by pískali," tvrdí přesvědčivě Vašek a dodává: "To my vždycky někam přijedem a oni na nás: Doufáme, že nám tu nebudete hrát nějaký "umcaca-umcaca" a zhruba za hodinu všichni zpívají "Hájku, háječku" a "Co jste hasiči" a tečou jim slzy. Takže ono jsou to někdy jenom takový kecy, nakonec to vždycky skončí u tý národní písničky. A i ty mladý lidi když jdou večer ze sklípku, tak nezpívají žádnej popík, ale snaží se ze sebe vytlačit něco, co pochytili od rodičů." Dostáváme lehkou lekci, loučíme se a mizíme. Tak takové jsou tedy hvězdy českých teleshoppingů. A jen tak mimochodem, kdybyste měl někdo číslo na Horsta...

Eva a Vašek, KD Barikádníků, Praha, 30.3.2006