Minuta Ticha je skupina. Karvinská skupina. Hiphopová. Je to duo. Vydali debut. Jmenuje se "Život v obrazech". Je to ukrutně dlouhé. Skoro 78 minut. Snaží se to být pestré. Snaha je znát. Snaha však nestačí. To je taky znát. Nabízí se asociace. Třetí liga. Divize. Župa. Podivnost. Marná snaha. Křečovitost. Poslední dvě taky v souvislosti se mnou. Nejde to. Psát jednoduché věty. Zaplnit odstavec. Divný experiment. Zpátky k "Životu v obrazech". Je na něm kupa hostů. I z Polska. Jak logické. Je tam i operní zpěvačka. Nápadité. Je tam i dívčí rap. Místy to zní zajímavě. Ten koncept. Škoda výsledku. Mohlo to dopadnout jinak? Asi ne.

Sociologové i politologové už dávno popsali klasický konflikt ve společnosti, který se táhne vším lidským konáním, všemi vrstvami společnosti. Je to konflikt centrum-periferie, přičemž není těžké odhadnout, že to lepší se koncentruje tradičně v centru. Karviná je periferie jak vyšitá a "Minuta Ticha" prokazuje, že to platí v hip hopu stejně jako ve všem dalším. Revoluce u nás v hip hopu bují jinde, "Život v obrazech" by zapadl, i kdyby vyšel před bohatýrskými počiny PSH a Indyho & Wiche, natož dnes. Beaty jsou neoriginální, monotónní, tu a tam je tam sice pokus o oživení díky kytarovým riffům, nebo d'n'b, jenže co je to platné, když už třebas jen samotný základ uměleckého projevu - rap - stojí za houby? Kolísavý, nepravidelný, bez charismatu. Kdybych měl hudební vzdělání, tak bych nejspíš hovořil o špatné intonaci a frázování, nebo možná podivné dikci? No nevím, musím si stačit s konstatováním špatný. Nemluvě o textech, kuci si asi myslí, že když už jsou od nás ze severo-východu, tak jim to dává nějaký patent na životní moudro. No, nedává. Až na vcelku vydařený booklet je celá deska taková nějaká nedotažená, amatérská a nezáživná.

Ono by bylo fajn, kdybych na téhle desce našel něco vyloženě pozitivního. Tím je asi snaha. Snad to příště vyjde lépe, bohužel protentokrát... Pořád jsem si říkal, kde je ve mně chyba, když nedokážu tuto desku, jinde i místy pochválenou, docenit. Poslouchal jsem ji sám. Dával jsem ji poslouchat jiným. Poslouchali jsme ji ve skupince. Bohužel, i když víc hlav víc ví, nic než to, co jsem psal, jsem se nedověděl. Kdyby alespoň nebyla tak neúměrně dlouhá, osmasedmdesátiminutová tortura je prostě příliš, kdyby se tak ta deska místo pětadvaceti stop smrksla do nějakého hutnějšího vývaru, ale takto se i to, co občas ucho postřehne jako zajímavý nápad, rozplyne. Kdyby chyby.