Kluci to dokázali

27.02.2006 00:00 - Karel Veselý | foto: facebook interpreta

O kapele Ememvoodoopöká se dlouho mluvilo jako o kultovní skupině, kterou když pochopíte, musíte milovat. Teď nás po sérii demonahrávek a EPček konečně pouští do svého světa oficiálně vydaným albem "Dort jak brus" a mně nezbývá než konstatovat, že je prostě nelze nemilovat. Jen je prostě musíte pochopit.
9/10

Ememvoodoopöká - Dort jak brus

Skladby: Syndikát, Akéla, Hřiby, Dobry, Cajk, Baroš, Východ, UK, Směr, Dukla, Kuci, Signál, Nanár, Mukl
Celkový čas: 43:56
Vydavatel: Silver Rocket
Ta deska mi tady leží už od Vánoc. Za zpoždění recenze mi vynadal šéfredaktor, Bourek přímo z kapely mi několikrát psal, kdy to už vyjde, a já si vždycky musel vymýšlet nějakou výmluvu. Trapnou, většinou. A přitom jsem tu desku poslouchal, ležela mi vedle přehrávače a když jsem se už chtěl dát do psaní, vždycky jsem si ji pro osvěžení pustil a zaposlouchal se... a zase nenapsal nic. Nechtěly se mi psát banality, nechtěl jsem předstírat nějaké originální myšlenky a nechtěl jsem skončit v litanii nad stavem české hudby. Chtěl jsem (a do této chvíle stále chci) napsat, jak je ta deska moc dobrá a jak jsem jí při každém dalším poslechu přicházel na chuť a jak jsem s nadšením polykal texty, které jsou opravdu vynikající. O tom, jaký to je, když je vám dvacet a něco a máte kapelu a přemýšlíte, jak žít a co je dobře a co špatně a... snažíte se žít, prostě jen žít. Asi to zní jako banality, ale já vás varoval. "Dort jak brus", Ememvoodoopöká, slova.

Protentokrát jsem si to album do sluchátek nepustil. Vzpomínám, co mě na něm tak bavilo, když jsem ho poslouchal. Naposledy, tuším, včera poránu. Energie? Špinavý kytary, někdy se rozlévající v ničivých hardcoreových vlnách, někdy potichu bublající? Pefrektní zvuk? To je snad samozřejmost, ne? (U nás? Ne!) Nijak výrazný zpěv? Texty? Určitě. Vlastně jsem už dlouho neposlouchal české album, kde by texty měly takhle důležitý význam. Bourkova lyrika splétá příběh kluka, který dělí svůj čas mezi svoji kapelu ("Syndikát", "Kuci"), label ("Hřiby"), starý kámoše ("Baroš"), odmítá spát ("Akéla") a jíst (vzpomínáte, dvě dema Emems se jmenovaly "Maso" a "Houby"?). Moc se mi líbí ten pocit, že kolem je pořád dost věcí, do kterých stojí za to se pustit, a spánek, jídlo a další nepodstatný záležitosti jsou jen ztráta času. Jasně, texty jsou vesměs narážky, kterým rozumí jen on případně jeho kamarádi, ale to dělá tu změť myšlenek ještě zajímavější. Kouzlo nevyřčeného jako roztrhané myšlenky cestou ráno z flámu. Sakra, tomu chlapovi je vlastně stejně jako mně, chodí dost možná stejnejma životníma křižovatkama, potkává stejně podivné existence a tvrdí sebevědomě: "Já mám ty prášky, co všechno léčej." Nechci spát, jíst se nemusí, musí se jen poslouchat hudba.

Když jsem těsně po vydání desky slyšel mp3 skladby "Syndikát", která je mimochodem volně ke stažení z jejich netu, nějak mi nedocvaklo, o čem vlastně ta píseň je. Zdálo se mi, že text se skládá jen z náhodně vybraných vět, které mají znít odvázaně. Chyba, je to začátek příběhu koncepčního alba a že jsem ho nechápal? Sám jsem se ztrapnil. Pak mi tu desku poslali přímo kluci ze Silver Rocket, asi abych to konečně pochopil. A pak už jen sbírka nejlepších gólů fotbalových šampionátů, staré desky Sebadoh, balíček zoufale nezdravých beedees, silné kafe a "Dort jak brus". Jako kdyby mě Emems nakopli do holeně nebo mi hodili do piva aspirin. Na takhle dobrou desku z luhů a hájů české indie-kytarovky jsme dlouho čekali, chytrou, sebevědomou a s velkým rozhledem. Není to disco-punk, jak se dočtete v jiných recenzích a není to moc trendy pobritsku (na to jsou všichni ti kopíráci v Praze, Emems jsou z Kostelce!), spíš se to kouká za oceán do post-hardcoreové scény a je tam taky trochu emo, ale jen krapet.

Rada pro nevěřící: Nasedněte na stříbrnou raketu. Tady máte kapelu, kterou můžete milovat! Můžete nosit jejich trička, psát si jejich jméno na školní penál a holce, kterou chcete sbalit, ukazovat, že máte originální CD. Ne, počkejte, Emems vlastně pochopíte, až vám bude dvacet a něco. Tatík vám tohle možná říkal o Pavlu Bobkovi, ale jemu nevěřte, věřte mně.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY